Vývoj baletního souboru olomouckého divadla v letech 1920–2016

 

Baletní soubor do roku 1945

 

 

Olomoucký baletní soubor prošel v průběhu 20. století mnohými proměnami, v jeho čele stála celá řada vynikajících tanečníků a choreografů.  Postupně se měnila jeho funkce v rámci divadelního provozu a v druhé polovině 20. století se stal samostatnou uměleckou složkou. Celý vývoj rozděluje mezník – rok 1945. Do této doby byla „práce baletního souboru úzce spojena s operou po stránce dramaturgické i hudební. Jelikož převážná část úkolů baletu navazovala na repertoár opery a operety, omezovala se samostatná umělecká práce baletního souboru zpravidla na jediný celovečerní balet v roce.“[1]  Aktivní spolupráce na všech titulech operních i operetních a nárazové uvádění samostatných premiér zabraňovalo soustavnému růstu souboru; vlastní premiéry byly uváděny spíše náhodně.[2]

Až do padesátých let také docházelo k poměrně rychlému střídání ve vedení baletu. Tehdy se nejednalo ještě o šéfa souboru, pouze o baletního mistra, jenž měl na starosti choreografické zpracování tanečních výstupů v operních a operetních představeních, navíc byl sám také sólovým tanečníkem. Zejména ve dvacátých letech 20. století se soubor sestával z jednoho až dvou sólových tanečníků, primabaleriny a ještě jedné sólové tanečnice. Zbytek souboru tvořily tzv. balet girls neboli baletní sbor, který sestával pouze z tanečnic, jejich počet se pohyboval kolem deseti.[3] Mimo to se najímaly elévky do určitých inscenací.[4] V některých sezónách dokonce v ročenkách figurují pouze dva až tři sóloví tanečníci,[5] sbor nebyl vůbec zveřejněn a zřejmě v rámci úsporných opatření jím divadlo ani nedisponovalo. V těchto letech nebyl z pochopitelných důvodů uveden ani žádný samostatný baletní titul.

Co se samotných vystoupení souboru týče, představil se poprvé balet českého profesionálního divadla v Olomouci divákům v operetě Polská krev dne 3. září 1920, choreografem tanečních výstupů se stal první olomoucký baletní mistr Václav Fabián.[6] Za skutečně první baletní premiéru bychom mohli označit až uvedení díla Josefa Bayera Královna loutek spolu se Zpěvy noci na hudbu Frederika Chopina dne 19. listopadu 1921, to vše v nastudování a choreografii Václava Fabiána. Režijně se na inscenaci podílel Vladimír Nechyba, kterého mohli Olomoučané spatřit i v sólových tanečních rolích.[7] O rok později přišla do olomouckého angažmá i jeho žena – Anna Nechybová (roz. Krakešová)[8] coby první primabalerina. Stejně jako její manžel se posléze stala baletní mistryní a vytvořila množství choreografií k operetním i operním představením.

Baletní soubor v této době čítal pouze devět členů, jeho počet se zvyšoval jen zvolna a podstatný díl pracovní náplně tvořila kooperace na operních a operetních představeních.[9] Takto nízký stav tanečníků neumožnoval uvedení náročnějších baletních titulů, což byl jeden z důvodů pohostinských vystoupení cizích sólistů i celých souborů: Olomouc tak ve dvacátých letech několikráte navštívila se svými tanečními partnery (Remislavem Remislavskym či později s Andrejem Drozdovem) ruská tanečnice a dlouholetá členka baletního souboru Národního divadla Jelizavetta Nikolská. Olomoucké jeviště hostilo poměrně často i baletní soubor Národního divadla.[10]

Na konci druhého desetiletí 20. století převzala po Vladimíru Nechybovi funkci baletního mistra Ella Fuchsová. V olomouckém divadle působila již od roku 1926. Velkou příležitost, která se jí naskytla v roce 1928, dokázala skvěle využít, když pohotově zastoupila zraněnou Annu Nechybovou, o rok později již vedla soubor. Divadlo ji přijímalo na základě kladných referencí z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde působila před svým olomouckým angažmá. V Olomouci poté nastudovala řadu tanečních rolí a baletů.  Nejvýznamnějším počinem jejího olomouckého působení se stalo uvedení pantomimy Vítězslava Nováka Nikotina, jež iniciovala a v němž si zatančila i titulní roli.

Pod jejím vedením vyrostl v souboru nový všestranný sólový tanečník Viktor Jassik,[11]  posléze i její častý jevištní partner. V dubnu 1931, v průběhu hostování německé choreografky a primabaleriny Gabriely Dalgrenove–Wernegové, obsadili Jassika do role Careviče ve Stravinského baletu  Pták Ohnivák. Bylo to jedno z jeho posledních vystoupení na olomoucké půdě, neboť od září 1931 nastoupili spolu s Ellou Fuchsovou do Národního divadla v Bratislavě.[12]

Po odchodu Fuchsové se baletním mistrem stal nakrátko Loris Relský;[13] (do roku 1933), do Olomouce se znovu vrátil po druhé světové válce. Se souborem a dětmi z baletní školy nastudoval Nedbalův populární balet Z pohádky do pohádky (1931), poprvé došlo i k uvedení  jednoho z nejznámějších titulů Labutího jezera (1932) P. I. Čajkovského. Divadlo se potýkalo celá dvacátá a třicátá léta s finančními problémy, nedostatky trpěla i složka personální, proto se jednalo po všech stránkách o skromné představení. Relský často vystupoval též v titulních mužských rolích, partnerkou mu byla povětšinou jeho žena Marie Chocová.[14]

Po odchodu Lorise Relského v roce 1933 převzal balet pod svou správu Josef Judl[15], ten se ve svých choreografiích proslavil odvážnými akrobatickými čísly. Sám často vystupoval v náročných tanečních scénách s Helenou Gregorovou (náhle zemřela v roce 1934). Mezi známé role Heleny Gregorové patřily např. Lesní víla v Pohádce o Honzovi (1933) nebo Nikotina z Novákova stejnojmenného baletu. Judl na olomouckém jevišti uvedl Slovanské tance (1935) Antonína Dvořáka, přímo navazoval na úpravu svého učitele choreografa Achilla Viscusiho z roku 1901. Tato taneční verze byla schválena samotným Dvořákem. Početní stav členů baletního souboru se ve třicátých letech zlepšil, k působivosti představení dopomáhal i početný mužský sbor (devět členů), který mělo divadlo v této době již k dispozici.[16]

Judl odešel v roce 1938 do Plzně, v průběhu válečných událostí následuje období střídání baletních mistrů v poměrně krátkém časovém úseku. Novým sólistou, choreografem a baletním mistrem se zde stal Jaroslav Häusler.[17] Přivedl s sebou manželku, primabalerinu Liu Häuslerovou (roz. Wagnerovou). Spolu s ní v hlavní roli nastudoval v olomouckém divadle opět Nikotinu (1941), sám se obsadil do role Fratera.[18] Krátce ve vedoucím postavení souboru působil Slavibor Jindřich (1941–1943), který se souborem uvedl baletní titul Zlomené srdce (1943) skladatele Zdeňka Folprechta. Poté, opět na krátkou dobu, pouhých dvou sezón, byla ve vedení sólistka Marie Zavadilová, na repertoár souboru se poprvé dostal klasický balet Leo Delibese Coppelia (1945).[19]

Úroveň baletu v první polovině dvacátého století přímo úměrně souvisela s finančním, personálním i provozním stavem souboru. Nedostával nárokům kladeným na provedení klasických titulů, jejich domácí produkce byla tedy spíše výjimečnou událostí. Vzhledem k malému počtu členů souboru, častému střídání jednotlivých sólových interpretů a baletních mistrů, blízké návaznosti na práci operního a operetního ansámblu, docházelo k nepravidelným pokusům o inscenování známých baletů s proměnlivým úspěchem.  Dokladem toho může být také fakt, že v jubilejním roce 1940, kdy české divadlo v Olomouci slavilo dvacet let svého trvání, domácí soubor nevystoupil. Jeho úlohu převzal brněnský balet, a provedl Dvořákovy Slovanské tance v choreografii slavného tanečníka, choreografa Ivo Váni Psoty.[20]   Přesto je nutné ocenit snahu o neustálou konsolidaci i osamostatnění v rámci ostatních souborů divadla.

 

 

Přehled baletních mistrů v letech 1920–1945

Baletní mistr

Období

Poznámky

 

1920–1921

Baletní mistr nebyl určen, tance studovali Václav Fabián a Vladimír Nechyba.

Václav Fabián

1921–1924

 

Vladimír Nechyba

1924–1929

 

Ella Fuchsová

1929–1931

 

Bohumil Relský

1931–1934

 

Josef Judl

1933–1938

 

Vladimír Smetana

1936–1939

Choreograf pro operu a operetu.

Jaroslav Häusler

1939–1941

 

Slavibor Jindřich

1941–1943

 

Marie Zavadilová

1944–1945

 

 

 

 

Baletní soubor od roku 1945 po současnost

 

Období krátce po skončení druhé světové války bylo plné změn a euforie, v té době vzniklo množství kulturních institucí a uměleckých souborů. Týkalo se to i olomouckého divadla, kde po pětadvaceti letech došlo k osamostatnění baletního souboru v čele s nově delegovaným šéfem baletu. Neznamenalo to však jeho absolutní nezávislost na opeře a operetě, právě naopak taneční vstupy byly součástí téměř každé nové inscenace obou souborů hudebního divadla. „Při existenci dvou scén (hlavní budova na Horním náměstí a druhá v Hodolanech) byl nejvytíženějším baletem v republice, navíc neustálá fluktuace tanečníků způsobovala jeho nestálou uměleckou úroveň.[21] Kromě pohybu v souboru v řadách samotných tanečníků docházelo také po celá padesátá léta k častým změnám ve vedení souboru. Tento fakt měl opět dopad na kvalitu jednotlivých inscenací i úroveň a taneční vyspělost souboru. I nadále se objevovaly snahy uvádět alespoň jednu baletní premiéru v sezóně, ne vždy se to souboru z výše uvedených důvodů podařilo. Profesionálně nastudovaných titulů bylo zastoupeno v repertoáru jen málo a v letech 1946, 1947 a 1952 dokonce žádné vlastní baletní představení soubor nezinscenoval. Zásadní změny přinesla teprve druhá polovina 20. století, kdy v čele souboru stanuly skutečné osobnosti a zároveň i vynikající choreografové, počínaje Josefem Škodou[22], kteří se snažili dosáhnout skutečně vysoké profesionální úrovně tanečníků a vhodnou dramaturgií olomoucký balet pozvedli mezi uznávaná tělesa v republice.[23]

 

Přehled všech dosavadních šéfů baletu po roce 1945

Šéf baletního souboru

Období

Poznámky

Marie Zavadilová

1945

od 1. 9. 1945 ji vystřídal Loris Relský

Loris Relský

1945–1949

 

Josef Sokol

1949–1950

 

František Bernatik

1950–1951

 

Ladislav Hunka

1952–1955

 

Miloslav Lipinský

1955–1956

 

Rudolf Macharovský

1956–1959

 

Josef Škoda

1959–1977

patřil k jedněm z nejvýznamnějších olomouckých šéfů a choreografů

Karel Jurčík

1977–1985

 

Emil Smetana

1985–1987

 

Petr Veleta

1987–1990

první absolvent oboru choreografie, který působil v Olomouci

Viktor Malcev

1990–1991

 

Kateřina Pelzerová

1991–1993

 

Jiří Sekanina

1993–2010

 

Robert Balogh

2010–dosud

 

 

Marie Zavadilová navázala na své působení v čele baletu z roku 1943 a provedla soubor prvními poválečnými měsíci roku 1945. V té době do souboru nastoupili zkušení a technicky vyspělí tanečníci ze Zemského divadla v Brně. Při divadle začala také fungovat baletní škola pro děti. Dne 1. září 1945 byl jmenován novým šéfem baletu Loris Relský, Zavadilová nadále zůstala v Olomouci jako sólová tanečnice. Relský ještě roku 1945 uvedl Korsakovu Šeherezádu spolu s předním titulem klasického baletního repertoáru Coppelií  Leo Delibese (1945). Choreograficky se na přípravě podílela Marie Zavadilová, která vystoupila i v hlavních tanečních rolích. Následující roky byly postiženy snahou o stabilizaci poměrů v souboru. Z tohoto důvodu došlo k další významné premiéře až roku 1948, kdy olomoučtí diváci mohli opět shlédnout Labutí jezero, opět pouze ve skromném komorním provedení.[24]

V roce 1949 nastoupil na post šéfa baletu Josef Sokol, jenž se zaměřil především na český repertoár a soudobé autory. V Olomouci premiéroval balet Krysař (1950) Pavla Bořkovce, Filosofskou historii v hudebním zpracování Zbyňka Vostřáka (1950). Absence klasické baletní literatury se v repertoáru souboru jevila jako nežádoucí, proto byl poprvé v historii divadla v Olomouci inscenován slavný balet Louskáček (premiéra 23. dubna 1950). V progresivní dramaturgii českých novinek pokračoval i choreograf Oldřich František Bernatik, roku 1951 úspěšně scénicky provedl poměrně problematický balet Viktorka skladatele Zbyňka Vostřáka a libretisty Jana Reimosera.[25]

V 50. letech, konkrétně od roku 1952 do roku 1955, stanul v čele souboru Ladislav Hunka, poté na jednu sezónu Miloslav Lipinský. V jeho choreografickém ztvárnění soubor nastudoval balet s názvem Král Lávra (1955) Jaroslava Doubravy. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o celovečerní dílo, byl inscenován spolu s Chačaturjanovou Maškarádou. Lipinský během svého krátkého působení velmi aktivně pracoval na zkvalitnění souboru, angažoval mladé pražské tanečníky a kromě již zmiňovaného Krále Lávry připravil pro olomoucké obecenstvo další baletní tituly, např. Spící krasavici (1955) či Mozartův jediný balet Les petits riens (1956). [26] Snahou o skutečně profesionální práci a pevnější řád se vyznačovalo vedení choreografa Rudolfa Macharovského,[27] který do olomouckého angažmá přišel roku 1956 ze slovenského košického divadla. Mezi diváky i vlastními členy souboru se zapsal coby autor přitažlivých tanečních inscenací a pedagog špičkových artistů. Všeobecný tlak na uvádění sovětských a ruských děl na repertoár divadel, byl v baletu vždy tlumen díly Čajkovského, Rimského-Korsakova a dalších ruských skladatelů devatenáctého století, které tvořily základní pilíře baletního repertoáru. „Až devět let po unoru 1948 uvedl premieru baletu Arama Chačaturjana Gajane, ktery se odehraval v prostředi kolektivizace sovětskych kolchozů.“[28] I přes takový námět, měla premiéra nevídaný úspěch, pochvalné výroky směřovaly především k výkonu hlavních představitelů (Eva Beranová–Gabajová, Rudolf Macharovský a Ladislav Tajovský).[29] Velký podíl na úspěchu měl i choreograf Rudolf Macharovský, jenž v baletu provedl změny a dodal poněkud schematickému libretu dramatický spád. O rok později, tj. 1958 zazněla v olomouckém divadle hudba instrumentální suity Šeherezáda Rimského-Korsakova v choreografickém zpracování Rudolfa Macharovského. Druhou polovinu večera vyplnil Stravinského balet Petruška. Tyto dvě inscenace posunuly technické i interpretační možnosti souboru. Eva Gabajová, ztvárňující hlavní roli v Šeherezádě, odešla koncem roku 1958 spolu s Eduardem Gabajou do angažmá libereckého divadla F. X. Šaldy. V Olomouci se objevili noví talentovaní tanečníci Jiří Bíbrlík a hostující brněnská sólistka Jiřina Šlezingrová.[30] Tady se otevírá zcela nová etapa olomouckého baletu.

Vůbec nejdelší působení v čele olomouckého baletu bylo připsáno tanečníku a choreografovi Josefu Škodovi (1959–1977). V průběhu osmnácti let, kdy stál v čele souboru, jej stabilizoval a dovedl na skutečnou profesionální úroveň. Pravidelně se za jeho éry studovaly až dva tituly v sezoně, a to jak díla klasického repertoáru, tak díla zcela nová či dosud neuváděná. Významnými členy souboru se stali Jiřina Šlezingrová (posléze provdaná Škodová), Eva Jahodová, Jiří Bíbrlík či Jiří Sekanina, taktéž budoucí dlouholetý šéf olomouckého baletu.[31]

V roce 1961 zařadil Škoda vůbec poprvé do dramaturgického plánu olomouckého divadla Prokofjevův balet Romeo a Julie, kde publikum oslnil především, již výše zmiňovaný Jiří Bíbrlík v roli Romea. V následujících letech se soubor k Prokofjevovu dílu neustále vracel, Škoda nastudoval také Popelku (1963) či Kamenný kvítek (1973).  V hlavních rolích se začala pravidelně objevovat Škodova manželka, primabalerina Jiřina Šlezingrová (posléze oceněná za taneční výkony i celoživotní dílo). Po celou dobu Škodova vedení tančila takřka veškeré sólové role. Mezi nejúspěšnější inscenace v choreografii Josefa Škody bychom mohli zařadit např. taneční představení pod názvem Paganini na hudbu Sergeje Rachmaninova a balet Coppélia Lea Délibese, s nimiž se olomoucký balet prezentoval na přehlídce Československého baletního umění v Karlových Varech roku 1965. Mezi nové, choreograficky progresivní a dramaturgicky zajímavé tituly patřil balet Farida Jarullina Šurale (1961), Geislerův Pigment (1962) či baletní symfonie Touha (1963) olomouckých autorů Václava Koláře a Aloise Rečky.[32] Ve svém pozdějším období se Škoda se souborem zaměřoval na nastudování kratších baletů, v roce 1971 tak Olomoučané mohli spatřit nové dílo Čestmíra Gregora Ve vteřině života a jednoaktový balet Gioacchina Rossiniho Vzpoura hraček; poté roku 1975 premiéroval další baletní novinku, tentokráte od Karla Horkého Král Ječmínek, v roce 1976 to byl Pierot od Zdeňka Pololáníka. Působení Josefa Škody v Olomouci se stalo pro baletní soubor stěžejní etapou v jeho vývoji k profesionálnímu tělesu a jeho nástupce již přebíral profesionální, disciplinované tanečníky.[33]

Karel Jurčík nastoupil na místo šéfa baletu začátkem sezóny 1977 a Škoda zůstal na postu choreografa až do konce roku. Jurčík, původně sólový tanečník z Ostravy, který s choreografií víceméně začínal, vycházel proto především ze svých vlastních interpretačních zkušeností. Roku 1978 provedl se souborem v Olomouci poprvé Bartókova Podivuhodného mandarína. V roli Dívky tohoto expresivně naturalistického opusu se alternovaly Kateřina Pelzerová, budoucí šéfka baletu, a Jana Hanáková[34]; v roli Mandarína se střídali Jiří Sekanina a Zdeněk Ryšlink. Zajímavým dramaturgickým počinem se ve složeném baletním večeru stala jevištně impresionistická skladba Claude Debussyho Moře (1982) v Juřčíkově choreografii, pojednávající o vztahu rybáře a dívky se sólisty Kateřinou Pelzerovou a Jiřím Sekaninou.[35]

           Olomoucký sólista Emil Smetana[36] nastoupil roku 1985 na post šéfa baletu, dramaturgií a choreografií jednotlivých inscenací byl však pověřen Robert Balogh.[37] Ten se výběrem invenčních a temperamentních děl zcela vymykal běžným zažitým konvencím; postmoderní hudební koláže, scény a světla originalitu vystoupení dále umocňovaly.[38] Každý inscenační počin ztělesňoval originální scénickou podívanou pro diváka. V tomto směru jakoby částečně navazoval na Josefa Škodu, neboť oba se snažili výběrem titulů i užitých prostředků uchvátit diváka a dát olomouckému baletu moderní tvář. Mezi nejvýznamnější uvedené tituly patřil bezesporu balet podle námětu známé hry Federica Garcii Lorcy Dům Bernardy Alby na hudební koláž (1986) či Pták Ohnivák Igora Stravinského (1987). Mezi zajímavá představení bychom zařadili i premiéru, kterou uvedlo olomoucké divadlo 9. března 1986. Jednalo se o balet skrývající se pod názvem Tiina, jenž vznikl spoluprací litevské skladatelky Lydie Austerové a hostujícího choreografa Ülo Vilimaa, vyprávějící lidovou estonskou pověst o vlkodlakovi. Titulní role Tiiny se stala životní rolí Kateřiny Pelzerové.[39]

            V období 1987–1990 stanul v čele olomouckého souboru Petr Veleta, absolvent oboru choreografie na HAMU Praha. Byl to první profesionální choreograf na olomoucké scéně, jenž skutečně vystudoval tento obor. Podstatou choreografie však není absolvování oboru ve škole, ale skutečný talent, jenž mněli i mnozí předchozí šéfové souboru, jejichž práce vycházela většinou z vlastní taneční kariéry. Dramaturgicky se zaměřoval Veleta na díla z oblasti artificiální, která nebyla původně pro balet určena. Jeho inscenace působily po vizuální stránce sice efektně, diváci však někdy mohli postrádat pevnou dějovou strukturu (Händelova Hudba k ohňostroji 1989, Griegovo Z časů Holbergových 1989, Beethovenova VII. Symfonie 1989, Sukův Radúz a Mahulena 1989).[40]

            Pouze jedna sezóna 1990–1991 je spojena se jménem Viktora Malceva, od té následující měl olomoucký balet po čtyřiceti šesti letech ve svém čele opět ženu Kateřinu Pelzerovou, olomouckou rodačku a dlouholetou sólistku. Při volbě titulů vycházela ze svých dlouholetých zkušeností a dobré znalosti souboru i vkusu diváka. Z významných inscenačních počinů zmiňme představení baletu Johna Lanchbéryho dle původní partitury Josepha Ferdinanda Hérolda Marná opatrnost (1992) v choreografii brněnského hostujícího Jiřího Kyseláka „...podle tradiční verze z 19. století, kterou do Československa přenesl bratislavský choreograf jozef Zajko.“[41] V roce 1992 byla tato inscenace vyhlášena nejlepším celovečerním baletem v Inscenační baletní přehlídce připravené Tanečním sdružením ČR. Vedení baletu se v době nemoci Kateřiny Pelzrové zhostil Jiří Sekanina, který byl po její smrti jmenován novým šéfem.[42]

            Sekanina, dlouholetý sólista, který do Olomouce přišel z Opavy v roce 1972 a vystupoval ve více než třiceti baletech (Coppelia, Romeo a Julie, Pierot, atd). K choreografiím inscenací si během svého šéfování zval povětšinou hosty. Často zde hostoval brněnský choreograf Jiří Kyselák, který připravil představení Giselle (1995), Hoffmannových povídek (1996), Ptáka Ohniváka nebo Svěcení jara (obojí 1999) a Rus Igor Ostapenko Spící krasavici (1996) či Sněhurku a sedm trpaslíků B. Pawlowského (1995) a také v roce 1994 inscenovali hosté z Národního divadla v Praze (Marta Drottnerová a její manžel choreograf Jiří Blažek) balet Cesara Pugniho Notre Dame de Paris. Roku 2004 Balet Moravského divadla věnoval svou baletní premiéru poctě našeho předního českého skladatele Antonína Dvořáka. Choreograf Robert Balogh zde poprvé jevištně ztvárnil Novosvětskou symfonii. V této době nastoupili do olomouckého divadla tanečníci ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří nejenže markantně zvýšili technickou úroveň souboru, ale přinesli s sebou také odlišnou estetiku tance. Mezi angažovanými jmenujme Viktorii Goluběvovu, Romana Maslakova a Alexeje Voroněžinského, kteří tančili např. Schubertovu Nedokončenou či Berliozovu Fantastickou symfonii v choreografii Vasilije Medveděva z roku 1991, dále Valerij Globa, Vadim Cepelev, Anna Sčekaljev aj. Sólisté olomouckého baletu byli několikrát v tomto období zastoupeni v širších nominacích pro udělení Ceny Thálie – Valerij Globa, Ivo Jambor, Lena Iliina. Renáta Mrózková získala na jaře roku 2009 cenu Philip Morris Ballet Flower Award „Poupě baletu“.[43] Lucie Martináková obdržela cenu Za nejlepší ženský taneční výkon sezóny a Cenu olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury za roli Edith Piaf. Od roku 2010 vede dosud baletní soubor Moravského divadla choreograf Robert Balogh – choreograf, který pracuje s olomouckým souborem již dlouhá léta a pokračuje v zajímavých dramaturgických počinech, např. životní příběh surrealistické malířky Frida (2011)[44] – experiment, který se stal silným zážitkem. V roce 2008 započal svůj nultý ročník baletní festival Ballet Days Olomouc spojený s taneční soutěž Grand Prix Award, které se účastní mladí tanečníci z České republiky a okolních států. Pokračuje s velkým úspěchem a během krátké doby trvání se festivalu podařilo představit Olomouci přední evropské baletní umělce, ve II. ročníku dokonce vystoupili i umělci z amerického souboru DanceWorks Chicago. Díky Ballet Days má olomoucké publikum jedinečnou možnost srovnání české a zahraniční baletní produkce a úrovně tanečníků.[45]

 

 

 


[1] Balet. Olomoucké divadlo v desetiletí 1945-1955, Olomouc, 1955, s. 29.

[2] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc, 2000, s. 73.

[3] Balet 1931/1932. Výroční zpráva družstva českého divadla v Olomouci za roky 1930/1931 a 1931/1932, Olomuc, 1932, s. 45.

[4] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc, 2000, s. 73.

[5] Jednalo se o léta 1922 až 1926, kdy soubor tvořili manželé Anna a Ladislav Nechybovi. Olomoucké české divadlo v saisoně 1923/1924, Olomouc, 1924, s. 18. Též: Balet. Olomoucké české divadlo v saisoně 1924/1925, Olomouc, 1925, s. 28.

[6] Václav Fabián (18801955) byl nejprve tanečníkem v ND Praha (19031906), poté baletním mistrem v pražských předměstských scénách (např. Aréna na Smíchově). Po olomouckém angažmá působil jako sólista a baletní mistr ve Vinohradské zpěvohře, kde nastudoval množství tanečních čísel do operetních představení a her se zpěvy, za všechny zmiňme např. Kalmánovu Bajadéru (1923), Offenbachova Orfea v podsvětí (1925). Společně se svou manželkou, primabalerínou Karlou Fabiánovou, účinkovali coby Duo Fabiani. Poté v letech 1928–1934 zastával Václav Fabián funkci baletního mistra v Tylově divadle v Nuslích. Tanec, balet, pantomima. Český taneční slovník, Praha, 2001.

[7] Vladimír Nechyba (1897–1955) tanečník, baletní mistr a člen olomouckého divadla v letech 1921–1953. Nechyba nepatřil mezi úzce zaměřené umělce, zprvu se prosadil jako tanečník, poté coby baletní mistr, od 1928 i jako choreograf, zpěvák, herec, výtvarník a režisér. Po druhé světové válce se stal šéfem operety. V sólových tanečních rolích hostoval také v divadle v Brně. Tanec, balet, pantomima. Český taneční slovník, Praha, 2001.

[8] Anna Krakešová-Nechybová (1896-1958) byla první olomouckou primabalerinou a později baletní mistryní. Po úrazu odešla ze scény. Z rolí zmiňme alespoň Sulamit z Legendy o Josefovi (1927). Český taneční slovník; tanec, balet, pantomima. Praha, 2001.

[9] Schmidová L., Československý balet, Praha, 1962. s. 45.  

[10] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 73.

[11] Viktor Jassik (1904–1991) byl výborným tanečníkem s velkými zkušenostmi, prošel řadou českých divadel, v období 1936– 959 vystupoval v zábavních podnicích doma i v zahraničí. Tanec, balet, pantomima. Český taneční slovník, Praha, 2001.

[12] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 96.         

[13] Vlastním jménem Bohumil Tichý, (1902–1968) studoval na konzervatoři v Brně a byl angažován v mnoha českých divadlech (Národní divadlo, 1922–1927, poté dva roky v Ostravě, dále šéfem v Českých Budějovicích, 1933–1937). Mezi jeho nejuváděnější tituly patřilo Labutí jezero (což inscenoval také v Olomouci) a Pan Twardowski. Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 76.

[14] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 74.

[15] Josef Judl (1904–1967) byl žákem Achilla Viscusiho a jako sólový tanečník prošel řadou angažmá (Plzeň, České Budějovice, Pardubice, Olomouc, Liberec, Ústí nad Labem). Byl pohotovým divadelním choreografem, vytvořil řadu tanečních čísel do oper a operet, “zvláště v Olomouci stavěl do revuí pro sebe a svou partnerku H Gregorovou náročná varietní čísla.” Tanec, balet, pantomima. Český taneční slovník.  Praha, 2001, s. 128.

[16] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479). Praha, 2008, s. 101. Též Brodská B.: Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945, Praha, 2006, s. 142. „Provedení bylo všeobecně odsuzováno. Podle divadelních listů nebyl v choreografii žádný národní ráz. Referent Dalibora hovořil o znehodnocení Dvořákovy hudby (...) a svůj referát končil konstatováním, že tak se mohou inscenovat baletní scény pro Carova kurýra, ale nikoli Slovanské tance.“

[17] „(...) jeho olomoucké působení bylo vzhledem k jeho loajalitě k německému vedení kontroverzní.“ Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 76.

[18] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479). Praha, 2008, s. 109.       

[19] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 73.

[20] Schmidová L., Československý balet, Praha, 1962, s. 45.

[21] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 73.

[22] Josef Škoda (1921–2010) byl žákem Joe Jenčíka a absolventem Bublovy baletní školy. Působil krátce v Národním divadle a následně v brněnském divadle, kde dosáhl vynikajících výsledků – sólové role v baletech jako Petruška či Labutí jezero. Z Brna zakotvil na čas v Opavě, kde založil první baletní soubor divadla, jehož se stal v sezóně 1945/1946 úspěšným šéfem. V sezóně 1946/1947 byl šéfem baletu v Liberci. 1947/1948 opět Brno, jako sólový tanečník. V letech 1948–1951 šéfem Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde stál u zrodu tamního baletního souboru. Jeho velmi ceněnou plzeňskou premiérou se stal balet Oskara Nedbala, Pohádka o Honzovi. Škodovo tříleté působení v Plzni bylo úspěšné (roku 1950 ocenění v Divadelní žatvě za balet Filosofská historie od Zdeňka Vostřáka) a velmi plodné, kromě pěti baletních premiér spolupracoval na řadě oper, operet a činoher. V Liberci měla ohlas zejména československá premiéra Vostřákovy Sněhurky. Nejdelším Škodovým působištěm byla v letech 1959–1977 Olomoucká scéna, která byla zároveň i jeho posledním angažmá. Projevil se zde jako choreograf velmi flexibilní a pohotový, inscenoval jak klasické, tak i moderní a současné balety, tvořil choreografie k operetám, operám či dramatům. Velmi výrazně prosazoval české autory a většinu svých inscenací obohacoval o dramatický prvek. Za své sedmnáctileté působení v Olomouci se mu podařilo představit publiku celkem devět světových premiér. Olomoucké angažmá bylo tečkou za Škodovou dlouholetou a plodnou činností. Hasíková, Miriam: Baletní soubor olomouckého divadla v letech 1959 – 1977. Bakalářská diplomová práce, Olomouc, 2011.

[23] Ibid.

[24] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 121.

[25] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 74.

[26] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 135.

[27] Rudolf Macharovský (1909–1978) prošel řadou pražských divadel, například Divadlo komiků, Malá i Velká opereta, Rokoko, Tylovo divadlo v Nuslích, Švandovo divadlo, Aréna Smíchov. Patřil k předním baletním osobnostem poválečné éry. Všestranně vyspělý tanečník, vynikající partner a nápaditý choreograf. Založil balení soubor v Liberci v sezóně 1945–1946. Jako choreograf spolupracoval na desítkách operetních, operních, revuálních titulů a více jak 50 filmech. Některé z jeho dvaceti dvou baletních inscenací představovaly ve své době vrcholné inscenační počiny, např. Gajané (1957), Plameny Paříže (1952) či Bachčisarajská fontána (1953). V roce 1933 založil v Praze vlastní školu a vychoval řadu špičkových artistů i tanečníků. Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 76. Též: Český taneční slovník; tanec, balet, pantomima. Praha, 2001, s. 128. 

[28] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 139.

[29] Schmidová L., Československý balet, Praha, 1962, s. 46.

[30] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 138.       

[31] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 75-76.

[32] Více o Josefu Škodovi v práci Hasíkové, Miriam: Baletní soubor olomouckého divadla v letech 1959 – 1977. Bakalářská diplomová práce, Olomouc, 2011.

[33] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 142.       

[34] Jana Hanáková (*1945) absolvovala Taneční konzervatoř v Bratislavě a 1964 – 1993 byla v olomouckém angažmá, od roku 1978 jako sólistka; celý život působila v olomouckém divadle, se kterým příležitostně spolupracuje dodnes. Český taneční slovník; tanec, balet, pantomima. Divadelní ústav Praha, 2001, s. 163.

[35] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 143.

[36] Nositel Ceny ČLF 1975 (Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 76.)

[37] Robert Balogh (*1960) vystudoval choreografii a režii baletu na VŠMU v Bratislavě. První angažmá získal v letech 1985–1988 jako sólista a choreograf ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Současně se podílel na inscenacích Slovenského národného divadla a Národního divadla v Praze. Dále působil v letech 1994–1997 v Plzni, nejdříve jako choreograf a posléze i šéf baletu. Od roku 1998 byl umělcem na volné noze, často vystupoval v zahraničí se svým ambulatorním baletním souborem Balogh - Ballett Prag. V roce 2004 spoluzaložil občanské sdružení Baletní studio při Moravském divadle Olomouc. Celovečerní představení, která s dětmi vytvořil (Andersen, Broučci), se setkala s obrovským ohlasem u diváků. Od roku 2010 je šéfem baletu v Olomouci. Zúčastnil se řady mezinárodních soutěží, např. v roce 1991 získal 3. místo v Tokiu za povinnou skladbu na část z Ravelova Smyčcového kvartetu F dur, nazvanou Nerozlučné a za volnou skladbu Neklidné vidiny. V roce 1994 udělena zlatá medaile v americkém Jacksonu. V roce 2006 získaly jeho choreografie na Mistrovství světa v Los Angeles zlato a bronz. Opětovný úspěch i v roce 2007, kdy získal na MS v USA za připravené choreografie zlato, stříbro a bronz. Moravské divadlo Olomouc, online: https://www.moravskedivadlo.cz/balet/umelci/?s=detail&id=64 citováno ke dni: 22. 2. 2013

[38] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 166.

[39] Holeňová, Jana: “Balet olomouckého divadla”, in Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Ostrava, 2000, s. 75.

[40] Ibid.

[41] Štefanides, Jiří a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha, 2008, s. 194.

[42] Baletní studio, online: https://www.baletnistudio.estranky.cz/  citováno ke dni: 11. 2. 2011

[43] Olomoucký balet, online z: https://www.moravskedivadlo.cz/balet/ citováno ke dni: 21. 5. 2012

[44] Olomoucké baletní studio, online z:https://www.baletnistudio.estranky.cz/citováno ke dni:11. 2. 2011

[45] Olomoucké baletní studio, online z:https://www.baletnistudio.estranky.cz/citováno ke dni:11. 2. 2011