Baletní mistři a šéfové baletu
Václav Fabián
(2. srpna 1880 – 12. listopadu 1955 Praha)
Byl nejprve tanečníkem v ND Praha (1903–1906), poté baletním mistrem v pražských předměstských scénách (např. Aréna na Smíchově). Po olomouckém angažmá působil jako sólista a baletní mistr ve Vinohradské zpěvohře, kde nastudoval množství tanečních čísel do operetních představení a her se zpěvy, za všechny zmiňme např. Kalmánovu Bajadéru (1923), Offenbachova Orfea v podsvětí (1925). Společně se svou manželkou, primabalerínou Karlou Fabiánovou, účinkovali coby Duo Fabiani. Poté v letech 1928–1934 zastával Václav Fabián funkci baletního mistra v Tylově divadle v Nuslích.
Vladimír Nechyba
(16. července 1897 Ostrava – 10. října 1955 Olomouc)
Tanečník, baletní mistr a člen olomouckého divadla v letech 1921–1953. Nechyba nepatřil mezi úzce zaměřené umělce, zprvu se prosadil jako tanečník, poté coby baletní mistr, od 1928 i jako choreograf, zpěvák, herec, výtvarník a režisér. Po druhé světové válce se stal šéfem operety. V sólových tanečních rolích hostoval také v divadle v Brně.
Loris Relský, vl. jménem Bohumil Tichý
(5. října 1902 Brno – 19. Dubna 1968 Hranice)
Studoval na konzervatoři v Brně a byl angažován v mnoha českých divadlech (Národní divadlo, 1922–1927, poté dva roky v Ostravě, dále šéfem v Českých Budějovicích, 1933–1937). Mezi jeho nejuváděnější tituly patřilo Labutí jezero (což inscenoval také v Olomouci) a Pan Twardiwski.
Josef Judl
(16. června 1904 Plzeň – 6. prosince 1967 Ústí nad Labem)
Byl žákem Achille Viscusiho a jako sólový tanečník prošel řadou angažmá (Plzeň, České Budějovice, Pardubice, Olomouc, Liberec, Ústí nad Labem). Byl pohotovým divadelním choreografem, vytvořil řadu tanečních čísel do oper a operet, zvláště v Olomouci stavěl náročná varietní čísla do revuí zejména pro sebe a svou partnerku H. Gregorovou.
Josef Sokol
(*29. srpna 1910 Plzeň)
Jeho první angažmá bylo v plzeňském divadle, v letech 1924–1932, kde se stal po čtyřech letech sólistou. Studoval u V. Pohana, Marty Aubrechtové, ale také velmi intenzivně u Váně Psoty, neboť v Brněnském souboru působil celkem třikrát: poprvé od roku 1935 do roku 1941, kdy se Mistr Psota poprvé vrátil ze zahraničního turné; poté v letech 1945–1947 a naposled byl Sokol v Brně pouze v průběhu sezóny 1948/1949, to když se Psota vrátil ze svého slavného působení v Americe. Kromě brněnského angažmá tančil také ve Velké operetě v Praze v sezóně 1934/1935 a za války působil krátce v Polsku, v Katowicích a Poznani. Šéfem baletu, choreografem a sólistou byl v libereckém divadle 1947–1948, kde se, i přes to, že zde zůstal pouze jednu sezónu, jeho vliv markantně projevil. „Baletní složka divadla v Liberci je systematicky školena teprve po příchodu choreografa Josefa Sokola, soubor totiž tvoří výhradně začátečníci a soustavné studium je tedy nutné.“[1] Další angažmá Josefa Sokola směřovalo do Olomouce, kde zůstal tři sezóny. K jeho významným počinům patřila Novákova Nikotina, Krysař Pavla Bořkovce a Filosofská historie Zbyňka Vostřáka; uvedení všech jmenovaných baletů v jediném roce (1950) svědčí nejlépe o technickém i výrazovém růstu olomouckého souboru. V choreografii Josefa Sokola byl také poprvé v historii divadla v Olomouci inscenován slavný balet Louskáček (premiéra 23. dubna 1950). Josef Sokol po odchodu z Olomouce až do roku 1960 spolupracoval na choreografiích operet v ostravském divadle.
František Oldřich Bernatík
(20. listopadu 1926 Petřvald, Karviná – 24. září 1997 Ostrava)
Žák Emericha Gabzdyla a Rudolfa Macharovského; jeho angažmá bylo velmi pestré: v českých divadlech působil krátce, ale významná se stala jeho činnost na Slovensku – v Prešově a Banské Bystrici. Prošel jako tanečník divadly v Ostravě, Katovicích a Českém Těšíně; v SND Bratislava byl sólistou v sezóně 1948/1949 (vystupoval zde v sólové roli Háda v Orfeovi a Euridici). Hned poté působil dva roky v Olomouci, kde vytvořil choreografii k Vostřákovu baletu Viktorka, ve kterém se sám zhostil role Myslivce. Po odchodu z Olomouce se stal šéfem baletního souboru v Prešově, a to v letech 1951–1959. Z významnějších inscenací tohoto období jmenujme Coppelii, Slovanské tance a Z pohádky do pohádky. V letech 1959–1962 zakládal baletní soubor v Banské Bystrici, kde nastudoval Sněhurku (1960) a balet s vlastním libretem Keď srdiečko pobolívá; poté tvořil celých čtrnáct let (1963–1977) choreografie v Tatra revue Bratislava.
Ladislav Hunka
(*3. Května 1919 Koryčany, okr. Kroměříž)
Žákem Iva Váně Psoty, v letech 1936–1941 byl pod jeho vedením brněnským sólistou. Během druhé světové války působil v zahraničí – v Essenu, Vídni a Duisburgu, načež se roku 1945 opět vrátil na post sólisty do divadla v Brně, kde se opět s Mistrem Psotou setkal a spolupracoval do roku 1950. Poté vystřídal několik angažmá, dvě sezóny působil jako choreograf v Opavě, zaměřil se na český repertoár a nastudoval Pohádku o Honzovi, Filosofskou historii a Viktorku. V letech 1952–1956 byl šéfem baletního souboru v Olomouci. Zde uvedl roku 1953 Asafjevovu Bachčisarajskou fontánu a dále např. balet Sůl nad zlato Jana Hanuše. Od roku 1961 vedl v Kroměříži baletní školu a pracoval v oblasti kultury.
Miloslav Lipinský, vl. jménem Baštář
(*25. září 1925 Praha)
Studoval na Taneční konzervatoři v Praze, a poté roku 1948 nastoupil do angažmá v Národním divadle; tam zůstal pouze rok. Poté vystřídal několik divadel: Ústí n. Labem, Liberec, v Olomouci byl v sezóně 1954/1956 šéfem baletního souboru a zasloužil se o nastudování československé premiéry Doubravova Krále Lávry. V Praze založil a vedl Divadélko pantomimy, s kterým hrál v Divadle Sluníčko, v divadélku Máj a v Divadle Na Slupi. Na pražské konzervatoři založil a vedl v letech 1962–1968 oddělení pantomimy. Od roku 1968 působil jako pedagog a choreograf v západním Berlíně, od roku 1974 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde založil a vedl Hessenský komorní balet, a dále hostoval v jiných zahraničních divadlech ve Wiesbadenu, Braunschweigu či ve Vídni. Od roku 1986 trvale učil v Kanadě, kde mj. založil a také v letech 1992–1996 vedl komorní Ballet Extra Ottawa. Jako interpret patřil Lipinský k expresivním tanečníkům, na soutěži malých tanečních forem v Mariánských Lázních získal 3. cenu. Národní divadlo uvedlo roku 1999 jeho skeč Outsider na hudbu Viktora Kalabise.
Rudolf Macharovský
(21. února 1909 Praha – 22. března 1978 Karl Marx-Stadt, Německo)
Žákem manželů Anny a Francesca Gromwellových a Marty Aubrechtové, jež byla žačkou Bergera a Viscusiho. První angažmá získal v pražském divadle Uranie roku 1927; poté byl v letech 1928–1945 předním tanečníkem, choreografem a baletním mistrem v různých operetních a revuálních divadlech a scénách v Praze (Aréna na Smíchově, Divadlo komiků, Malá i Velká opereta, Rokoko, Tylovo divadlo v Nuslích, Švandovo divadlo na Smíchově, aj). Macharovský, jako všestranně vyspělý tanečník, vynikající partner, pohotový a nápaditý choreograf, patřil k předním baletním osobnostem poválečné éry u nás. Po roce 1945 změnil svoji specializaci na klasický balet. Stal se zakladatelem baletního souboru v Liberci, kde v sezóně 1945–1946 šéfoval, a poté dva roky působil jako vedoucí baletu v Bratislavě. Macharovského působení v košickém divadle v letech 1948–1955 je označováno za jedno z nejpřínosnějších období pro tento soubor. Roku 1951 zde provedl československou premiéru Chačaturjanova baletu Gajané (za spolupráce s vynikajícím tanečníkem Miroslavem Kůrou), jenž měl obrovský úspěch. V Olomouci působil tři roky, 1956–1959 a jeho první choreografií zde byl opět Chačaturjanův balet Gajané. Olomoucká scéna tehdy disponovala jen nevelkým souborem, proto úspěch, který sklidila nejen doma, ale i na zájezdu v Praze, byl o to překvapivější. Poté coby baletní pedagog zůstal dva roky v Kladně a následně přijal místo šéfa baletu bratislavského divadla. V činnosti revuální a varietní skupiny byl Macharovský činný až do konce života. Z jeho výraznějších baletních rolí jmenujme alespoň Prince v Labutím jezeře nebo Albrechta v Giselle. Jako choreograf spolupracoval na desítkách operetních, operních, revuálních titulů a více jak padesáti filmech. Některé z celkových dvaadvaceti baletních inscenací Macharovského představovaly ve své době vrcholné inscenační výsledky, zmiňovaný balet Gajané (Olomouc 1957, Košice 1951), dále Plameny Paříže (1952) a Bachčisarajská fontána (1953). Jeho divácky přitažlivé inscenace se vyznačovaly citem pro divadlo, dramatičností a srozumitelností. V roce 1933 založil v Praze vlastní školu a vychoval zde řadu špičkových artistů a tanečníků; jeho žáky byli např. J. Blažek, E. Slancová, L. Ogoun.
Josef Škoda
(19. července 1921 Praha – 4. října 2010 Brno)
Josef Škoda byl žákem Joe Jenčíka a absolventem Bublovy baletní školy. Působil dva roky v Národním divadle a následně dostal angažmá v brněnském divadle, kde dosáhl vynikajících výsledků; nastudoval sólové role v baletech jako Petruška či Labutí jezero pod vedením tehdejší baletní mistryně Máši Cvejičové. Šéfem operety byl v té době Ivo Váňa Psota, oba mu dali velmi kladné reference a po odchodu z Brna zakotvil na čas v Opavě. Zde založil první baletní soubor divadla, jehož se stal v sezóně 1945/1946 šéfem a sklízel velké úspěchy. V Liberci, kde v sezóně 1946/1947 působil jako šéf baletu, uvedl Princeznu Hyacintu a během tohoto angažmá výrazně začala fungovat spolupráce Josefa Škody a jeho bratra Jiřího, vynikajícího sólového tanečníka. Po ukončení libereckého angažmá odešel Škoda jako sólový tanečník na jednu sezónu do Brna, kam se v té době vrátil Ivo Váňa Psota. V letech 1948– 1951 byl Škoda šéfem Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde stál u zrodu tamního baletního souboru. Jeho plzeňskou premiérou se stal balet Oskara Nedbala, Pohádka o Honzovi. Dílo bylo ceněno jednak za technický pokrok, který zaznamenali diváci i kritika, ale také za výraznou a promyšlenou choreografii. (Na této inscenaci spolupracoval i se svým bratrem.) Škodovo tříleté působení v Plzni bylo úspěšné (roku 1950 obdržel ocenění v Divadelní žatvě za balet Filosofská historie od Zdeňka Vostřáka) a velmi plodné, kromě pěti baletních premiér spolupracoval na řadě oper, operet a činoher. V Liberci měla ohlas zejména československá premiéra Vostřákovy Sněhurky. Autorem libreta byl Jan Reymoser, tak jako u řady dalších Vostřákových baletů. Škodovo olomoucké působení (1959–1977) bylo jeho nejdelším a zároveň posledním angažmá. Projevil se zde jako choreograf velmi flexibilní a pohotový, jeho repertoár byl zde velmi různorodý; inscenoval jak klasické, tak i moderní a současné balety, tvořil choreografie k operetám, operám či dramatům. Velmi výrazně, a v olomouckém angažmá obzvlášť, prosazoval české autory a většinu svých inscenací výrazně obohacoval o dramatický prvek. Celkově byla Škodova dramaturgie zaměřena na český repertoár, zvlášť v oblibě měl světové premiéry, při jejichž realizaci mohl spolupracovat s autory díla (balety Touha, Pierot). Za své sedmnáctileté působení se mu podařilo představit publiku celkem devět světových premiér. Olomoucké angažmá bylo tečkou za Škodovou dlouholetou a plodnou činností.
Karel Jurčík
(25. července 1929 Frýdek-Místek – 4. srpna 1990 Ostrava)
Studoval v Ostravě u Emericha Gabzdyla, žáka tehdejšího ostravského baletního mistra, Achille Viscusiho. Po Psotově odchodu do zahraničí, nastoupil do brněnského souboru, odkud se roku 1938 vrací opět do Ostravy, kde zůstává celou svou kariéru. Jurčík měl v průběhu svého působení pouze dvě angažmá: první v Ostravě v letech 1946–1977 (od roku 1951 sólistou) a poté do roku 1985 šéfoval baletnímu souboru v Olomouci. Ztvárnil řadu charakterních rolí, v nichž uplatnil své herecké nadání, např. Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů, Mercucio v Romeovi a Julii, Šašek v Labutím jezeře aj. Jako choreograf nastudoval balety, které znal jako interpret z předchozího angažmá, např. Podivuhodný mandarín, Carmen od Bizeta-Ščedrina, Vostřákovu Sněhurku, Šeherezádu, Rapsodii v modrém nebo Moře.
Emil Smetana
(7. Března 1933 Medzilaborce, Slovensko – 26. Července 1999 Olomouc)
Byl významným tanečníkem, pedagogem a choreografem původem ze Slovenska. V letech 1950–52 se angažoval jako tanečník v Ukrajinském národním divadle v Prešově a na přelomu 1955/1956 se zde stal baletním sólistou. Dále působil v letech 1952–1955 ve VUS v Bratislavě, kde byl od roku 1954 činný mimo jiné jako pedagog a choreograf. Od roku 1958 se angažoval v olomouckém divadle a působil zde až do roku 1990, přičemž od roku 1963 se stal baletním sólistou, a v letech 1985–1987 šéfem baletu. Z jeho slavných rolí jmenujme např. Kašpárka v Komediantské pohádce (1959), Nuraliho v Bachčisarajské fontáně (1972), Krejčíka Jehličku ve Z pohádky do pohádky (1974), či roli Coppélia v Coppélii (1981). Smetana také vytvořil řadu choreografií pro opery, operety a činohry, např. k Prodané nevěstě (Maribor 1988).
Petr Veleta
(*6. července 1952 Praha)
Petr Veleta absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1971), vystudoval obor choreografie na HAMU (1986) a v zahraničí absolvoval stáž na London School of Contemporary Dance (1971/1972). Jako sólista se v roce 1973 angažoval v Olomouci a dále působil ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1973–1980), v Hudebním divadle v Karlíně či v pražské Alhambra Revui (1983–1986). V roce 1987 se stal šéfem baletu v Olomouci, kde do roku 1990 působil také jako sólista a pedagog. Spolupracoval na choreografiích operních, operetních a činoherních inscenací. Jako choreograf inscenoval pro olomoucké divadlo např. Jak se kdy v Čechách tancovalo (1988), Hudbu k ohňostroji a Z časů Holbergových (1989), Radúze a Mahulenu (1990) či Svatební košili (1990).
Viktor Malcev
(3. listopadu 1920 Kanibadam, Tadžická SSR – 20. ledna 2002 Praha)
Viktor Malcev byl žákem Jelizavety Nikolské, Heleny Štěpánkové, Rudolfa Macharovského (step), později studoval u H. Plucise (Vídeň) a u Iva Váni Psoty (Brno) a byl stážistou u Michaila M. Gaboviče (Moskva 1957). Poprvé se angažoval v roce 1938 ve Švandově divadle na Smíchově, kde setrval dva roky. Poté krátce působil v Tylově divadle v Nuslích a následně odjel na turné po Rakousku s taneční skupinou Jelizavety Nikolské. V roce 1941 byl angažován do Národního divadla v Praze (od roku 1944 se stal baletním sólistou) a strávil zde s několika přestávkami téměř 26 let. V roce 1944 krátce působil v Opernhaus der Stadt Wien, poté se stal sólistou Národního divadla v Brně (1945–1952) a dále až do roku 1972 působil jako sólista Národního divadla v Praze. Zde získal role např. Rybáře ve Velkém džbánu (1941), Žárlivce v Jižní slavnosti či titulní postavu v Joanovi ze Zarissy (1944). Jako princ se objevil ve Z pohádky do pohádky (1946), v Princezně Hyacintě (1947), Labutím jezeře (1950), Spící krasavici (1952) či v baletu Romeo a Julie (1947). Z titulních rolí dále jmenujme např. Harmodia ve Spartakovi (1957) a Florinda ve Sluhovi dvou pánů (1958). Malcev se věnoval pedagogické činnosti na Taneční konzervatoři v Praze i v Bratislavě, vyučoval partnerský tanec na HAMU i na Státní baletní škole v Berlíně. V roce 1974 převzal funkci baletního mistra a vedení baletu v Ústí nad Labem, v sezóně 1990/1991 se této funkce ujal v Olomouci. V roce 1963 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1998 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.
Kateřina Pelzerová roz. Otáhalová
(28. srpna 1947 Olomouc – 24. listopadu 1993 Olomouc)
Katřina Pelzerová absolvovala Taneční konzervatoř v Bratislavě v roce 1966. Ve stejném roce získala angažmá v olomouckém divadle, kde působila po celý zbytek svého života, a kde se v roce 1991 stala uměleckou vedoucí baletu. Vytvořila zde mnoho sólových rolí, tančila např. Hada v Doktoru Faustovi (1968), Zaremu v Bachčisarajské fontáně (1972), Paní Měděné hory v Kamenném kvítku (1973), Kateřinu v Pierotovi (1976), Zobeidu v Šeherezádě (1980), titulní roli ve Sněhurce (1989), Svanildu v Copélii (1981), či titulní roli v Tiině (1986) a v Domě Bernardy Alby (1986). Pelzerová spolupracovala také s baletem v Ústí nad Labem a v Opavě, kde se věnovala pedagogické a choreografické činnosti.
Jiří Sekanina
(16. ledna 1944 Oslavany u Brna – 20. října 2010 Olomouc)
Jiří Sekanina absolvoval v letech 1975 a 1977 stáže v Palucca Schule v Drážďanech. V roce 1982 vystudoval obor taneční pedagogika na TK HAMU. Svou uměleckou kariéru zahájil v Opavě (1961–1972), kde od roku 1965 vystupoval jako baletní sólista. Od roku 1972 začal působit jako sólista v olomouckém divadle, kde se po deseti letech začal věnovat práci pedagoga, baletního mistra a asistenta choreografií a od roku 1993 se zde po Kateřině Pelzerové ujal vedení baletního souboru, v jehož čele setrval 17 let. Sekanina vytvořil přes 30 rolí, z nichž jmenujme např. Pierota v Divadle za bránou (Opava 1965, Olomouc 1990), Prince v Louskáčkovi (1970), Franze v Copélii (1972, 1981), Danila v Kamenném kvítku (1973), Básníka a Ženicha v Králi Ječmínkovi (1975), Mandarína v Podivuhodném mandarínovi (1978), Dona Josého v Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina, Romea (1978) a Kapuleta (2000) v Romeovi a Julii, Marguse v Tiině (1986). Za svou významnou práci dostal Sekanina cenu primátora Statutárního města Olomouce.
Robert Balogh
(* 4. července 1960 Nové Zámky (Slovensko)
V roce 1983 absolvoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě (obor choreografie a režie baletu). V letech 1985–1988 se angažoval v olomouckém divadle jako choreograf a baletní sólista. Od roku 1994 zastával pozici choreografa v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a v roce 1995 se zde stal šéfem baletu. Jako choreograf také působil na přelomu let 1997/1998 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Po tomto angažmá byl Balogh ve svobodném povolání. V roce 2004 se stal spoluzakladatelem Baletního studia při Moravském divadle v Olomouci, které se věnuje dětským tanečníkům. V rámci Baletního studia vytvořil Balogh celovečerní představení, např. Andersen a Broučci, která se u diváků setkala s obrovským ohlasem. Od roku 2010 je šéfem baletu v Olomouci. Se svými choreografiemi Balogh uspěl na mnoha mezinárodních soutěžích, získal 3. místo za povinnou skladbu na část z Ravelova Smyčcového kvartetu F dur nazvanou Nerozlučné a za volnou skladbu Neklidné vidiny (Tokio, 1991), a 1. místo za choreografii na Vivaldiho hudbu nazvanou Concerto (Jackson USA, 1994). V roce 2006 získal za své choreografie pro talentované děti zlato a bronz na Mistrovství světa v USA (Los Angeles, Hollywood). O rok později zde získaly jeho choreografie zlato, stříbro a bronz.
