1970–1979

 

 

Baletti a 9, Hanácké tance, Pavouk Křižák 16. 4. 1970

Baletti a 9

JAN NOVÁK

Allegro molto – Moderato – Lento – Vivo

Režie a choreografie – Josef Škoda

Dirigent – Zvonimír Skřivan

Asistent choreografie – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Scéna – Ing. Arch. J. Procházka vyznamenaný za vynikající práci

Kostýmy – Věra Fridrichová

Sóla tančí – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová, Eva Jahodová, Jiří Bíbrlík, Ludvík Kotzian j.h., Josef Kubálek j.h.

Dále tančí – Jaroslav Gaisbacher, Jana Hanáková, Věra Chourová, Naděžda Miklušová, Štefan Mikluš, Kateřina otáhalová, Marie Persy, Naděžda Pletichová, Emil Smetana, Jiřina Šafránková, Jana Voborníková

Korepetitor – Věra Beranová

Nonet – Antonín Kadlčík, Karel Batta, Rudolf Myška, Vojtěch Skala, Jaroslav Seifert, Antonín Řeňák, Miroslav Skalický, Jaroslav Šimeček, Václav Dusík

Baletti a 9 je skladba pro noneto v klasicistním duchu, která podbarvovala vynikající taneční výkony Jiřiny Šlezingrové, Evy Jahodové, Jiřího Bíbrlíka, brněnského Ludvíka Kotziana a Jana Kubálka.

 

Hanácké tance

VÁCLAV KOLÁŘ

Režie a choreografie – Josef Škoda

Dirigent – Zvonimír Skřivan

Asistent choreografie – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Scéna a kostýmy – Věra Fridrichová

Sóla tančí – Jiří Bíbrlík, va Jahodová, Marie Persy, Emil Smetana, Jiřina Šafránková

Dále tančí – Božena Becková, Jana Dosedělová, marie Haflantová, Jana Hanáková, Věra Chourová, Naděžda Miklušová, Zdena Miková, Kateřina Otáhalová, Naděžda Pletichová, Milada Šreierová, Jana Voborníková, Jaroslav Gaisbacher, Vladimír Kaleta, Ludvík Kotzian j.h., Josef Kubálek j.h., Štefan Mikluš

Korepetitor – Věra Beranová

Olomoucké jeviště zářilo hanáckými kroji a „osm tanečků vyjadřující hanácký folklór mile překvapilo svou něžností, ladností a krásou; zde zaujala hlavně Jiřina Šafránková a Emil Smetana.“[1]

 

Pavouk Křižák

VLADIMÍR AMBROS

Instumentace – Václav Kolář

Režie a choreografie – Josef Škoda

Dirigent – Zvonimír Skřivan

Scéna – Ing. arch. J. Procházka

Kostýmy – Věra Fridrichová

Žena – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Muž – Josef Kubálek j.h.

Pavouk Křižák – Ludvík Kotzian jh.

Korepetitor – Věra Beranová

Z tisku:

Inspirací se autorovi stala báseň připomínající vězněné v dobách fašismu; Škodova úprava však měla v úmyslu symbolicky upozornit na aktuální politické vězně.[2] Choreografie byla akrobatického rázu a opět J. Šlezingrová, J. Kubálek a především host Jan Kotzian jako Pavouk křižák uchvátili strhujícími výkony.

Josef Škoda zde potvrdil, že se zpracováním látky ať lyrické, dramatické či folklórní nemá nejmenší problém.

 

 

Ve vteřině života, Vzpoura hraček 14. 2. 1971

Ve vteřině života

ČESTMÍR GREGOR

Kateřina – Eva Jahodová, Jiřina Šafránková

Jan – Štefan Mikluš, Josef Kubálek j.h.

Muž v masce – Ludvík Kotzian, Emil Smetana

Dítě – Xenie Smetanová

Spoluúčinkuje celý baletní soubor a členové sboru opery

Obsah:

Preludio

Při neštěstí na dole jsou vynášeni mrtví a ranění horníci. V úzkosti očekává také Kateřina, jejíž manžel Jan byl na směně. Ve vteřinách plných bolestné nejistoty proběhne její hlavou v prudkém sledu celý dosavadní život po boku muže.

Adagietto

Někde zcela na počátku bylo čisté štěstí první lásky nezkalené a vroucí.

Scherzo

Mladá hornická žena Kateřina čeká před dolem na Jana, ten však vychází s partou, která ho láká do hospody. Jan nedbá ani svého dítěte, které k němu Kateřina posílá, nevšímá si ani Kateřiny, protože je chvilkově zaujat jakousi dívkou. Parta se baví Kateřininou smutnou žárlivostí. Nikdo si nevšímá pobíhajícího dítěte, které vběhne pod kola automobilu. Teprve v té chvíli se Jan vrhá pro své dítě.

Largo

Úzkostné chvíle v horníkově domku – Kateřinu i Jan v rozechvění očekávají lékařův výrok o tom, zda jejich dítě bude žít.

Conflitto

Ve víru karnevalu snadno vzplanou vášně. Žárlivost přivede Jana málem k vraždě. Kateřina v poslední chvíli Jana zadrží, dříve než se může vrhnout s nožem v ruce na muže v masce.

Epilogo

Proud vzpomínek je náhle zastaven. Před Kateřinou stojí muž, který z katastrofy šťastně vyvázl. Vřele se obejmou, neboť si ve chvíli neštěstí uvědomují, jakou cenu má vztah, který je navzájem spojuje.

Z tisku:

K prvnímu baletu vytvořil libreto sám choreograf. Gregorova Choreografická symfonie z roku 1963 je dnes uváděna pod názvem Ve vteřině života. Josefu Škodovi se podařilo „baladicky vyjádřit myšlenku o strachem naplněném životě žen horníků, kteří jsou denně vydáváni nebezpečí svého povolání.“[3]„Moderní dramatická hudba je ekvivalentní složkou režie i libreta.“

Jiřině Šafránkové za roli Kateřiny byla udělena Cena Oldřicha Stibora za rok 1971.[4]

 

Vzpoura hraček

GIOACCHINO ROSSINI

Tanečníci kankánu – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová, Jiří Bíbrlík, Josef Kulhánek j.h.

Tanečníci tarantellly – Jiřina Šafránková, Štefan Mikluš

Piková dáma – Naděžda Pletichová

Srdcová dáma – Božena Růžičková

Trefový král – Jaroslav Gaisbacher

Kárový král – Vladimír Kaleta

Snob – Josef Kubálek j.h., Jiří Bíbrlík

Tančící pudlové – Emil Smetana, Marie Haflantová

Šéf kozáků – Ludvík Kotzián j.h.

Kozácká dívka – Marie Persy

Čtyři kozáci – Věra Chourová, Naďa Miklušová, Jana Hanáková, Jana Voborníková

Růžové panenky – Zdena Miková, Jana Dosedělová, Anna Kohoutová

Majitel hračkářství – Josef Škoda

Příručí – Jaroslav Cenkl

Dvě dámy – Jana Dosedělová, Zdena Miková

Americký zákazník – Karel Klepáč

Jeho žena – Eva Jahodová

Ruský zákazník – Pavel Růžička

Jeho žena – Vlasta Bourková

Zloděj – Antonín Studenský

Dva nosiči – Jaroslav Heinrich, Rudolf Drozd

Děti zákazníků – žákyně baletní školy     

Obsah:

Majitel hračkářského krámu a jeho příručí otvírají po ránu krám. V nestřeženém okamžiku chce otevřených dveří využit zloděj, ale opatrný příručí ho přinutí k útěku. Dvě starší dámy, které právě chtěly do krámu vstoupit, zloději nechtě v útěku překážejí, a tak příručímu dá dost práce, než rozhněvané dámy alespoň trochu uklidní. Záhy přichází americká rodina s dětmi, které pobíhají po krámu a jsou nadšeny především mechanickými hračkami. Prodavači předvedou rodině mechanické tanečníky tarantelly a poté čtyři panenky, tančící mazurku. Přichází další zákazníci – ruský obchodník se svou rodinou. Prodavači předvádějí mechanickou hračku – snoba, ale ten pro poruchu nedotanči a musí být rychle odnesen. Ruský obchodník je však nadšen teprve další kolekcí – pěti kozáky ruskou dívkou, která starého pána dojme až k polibku, což jeho ženu příliš nepotěší. Děti jsou nadšeny hračkami tančících pudlů, jejichž nezpůsobný tanec však zděsí americké rodiče. Majitel hračkářského krámu je však chce udržet za každou cenu a přináší co má nejlepšího – tanečníka a tanečnici kankánu. Těmi jsou nadšeni všichni, takže je rozhodnuto, že každá rodina koupí jeden pár.

Je noc a loutky se budí k svému životu. Všichni se radují, jen tanečník a tanečnice kankánu, kteří museli být uvolněni z vězení svých krabic, vyjadřují svým tancem zoufalství nad tím, že mají být od sebe odloučeni. Teprve půlnoc rej loutek ukončí.

Už brzy ráno přibíhají do krámu rozkacení zákazníci, kterým nebyly dosud doručeny loutky – kankánový taneční pár. Majitel a příručí je uklidňují, ale jaké je jejich zděšení, když najdou krabice prázdné. Zákazníci vyhrožují, ale jsou zaskočeni skupinou loutek, která se postaví na ochranu kankánového tanečního páru. Pronásledováni kozáky a pudly, vyběhnou přelstění zákazníci ven a rozzlobeně nahlížejí do krámu, kde je potěšený prodavač obklopen věrnými druhy – loutkami.

Z tisku:

Balet na Rossiniho hudbu Vzpoura hraček se svou fraškovitostí diametrálně odlišoval od prvního vystoupení nejen stylem, ale i hudebním zpracováním. „Myšlenkou tohoto baletu je vždy a nad vším vítězící láska dvou jedinců, tentokrát zasazená do rámce hravého oživování loutek.“[5]

 

 

Bachčisarajská fontána 20. 2. 1972

BORIS VLADIMIROVIČ ASAFJEV

Baletní báseň o 4 dějstvích s prologem a epilogem

Podle A. S. Puškina libreto volně zpracoval Josef Škoda

Režie a choreografie – Josef Škoda

Dirigent – Zvonimír Skřivan

Scéna – Ing. arch. Jiří Procházka, vyznamenaný Za vynikající práci

Kostýmy – Alois Vobejda

Asistent režie – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Korepetitor – Věra Beranová

Marie, dcera knížete – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová, Jiřina Šafránková

Václav, její snoubenec – Jiří Bíbrlík, Štefan Mikluš

Kníže Potocký – Josef Škoda

Jeho choť – Vlasta Bourková

Girej, tatarský chán – Ludvík Kotzian j.h., Josef Kubálek j.h.

Zarema, jeho hlavní žena – Eva Jahodová, Kateřina Pelzerová

Vojevůdce Naralli – Emil Smetana

Služka Marlina – Naďa Miklušová

Chánova stráž – Jiří Bíbrlík, Jaroslav Gaisbacher, Štefan Mikluš, Ivan Hurych, Jaroslav Cenkl

Eunuch – Jaroslav Heinrich, Antonín Studenský

Tatarští zvědové – Rudolf Drozd, Pavel Růžička, Jindřich Šreier

Polská šlechta, tatarští bojovníci, tanečnice harému, otrokyně, stráže, služky harému, sluhové u Potockého – účinkuje baletní soubor, sbor a orchestr opery a žákyně baletní školy.          

Inspicient – Karel Kučera

Vedoucí osvětlení – Josef Otčenášek

Vedoucí jevištní stavby – Jaroslav Buka

 

Obsah baletu

Prolog

Bachčisarajský chán Girej naslouchá šumění fontány před svým palácem a v jeho vzpomínkách se znovu vynořuje celý tragický příběh lásky a žárlivosti.

I. obraz

Z osvětlených oken zámku Potockých zaznívá hudba plesu, který je pořádán na oslavu narozenin knížecí dcery Marie. Ta uprostřed tanečního veselí právě prožívá šťastnou chvíli osamění se svým snoubencem Václavem. Mezi stromy se však již nikým nepozorovaní přibližují tatarští zvědové. S polonézou se přenese celá slavnost na chvíli do sálu a do obecného veselí jsou vtaženi i oba snoubenci. Po krátkém milostném vyznání Václava a Marie je rozjařená společnost uprostřed kvapíku přerušena knížetem Potockým, od něhož se dozvídá, že zámek je přepaden Tatary. Zděšené ženy prchají ze sálu, muži se připravují k obraně. Strhne se urputný boj dobře ozbrojených Tatarů s bezmála bezbrannými Poláky, při němž Tataři všechny obránce zámku pobijí a mladé dívky odvlékají do otroctví. Václav a Marie se pokoušejí uniknout, avšak cestu jim zkříží sám chán Girej, který v souboji Václava probodne. Když sám tatarský chán strhne závoj s plačící Marie, zcela je okouzlen její krásou a rozhodne se unést ji do svého paláce v Bachčisaraji.

II. obraz

V Girejově harému čeká za úsvitu na svého milovaného pána hlavní chánova žena Zarema. Konečně se ozve zvuk trubek ohlašující příjezd Girejovy vojenské družiny. Chán je ženami radostně uvítán, ale jeho myšlenky neustále směřují jen k zajaté Marii, kterou služka přivádí do jejího pokoje. Nadarmo se Zarema snaží upoutat chánovu pozornost, chán ji zapuzuje. Ostatní ženy se své družce vysmívají, neboť Zarema byla dosud svou zvláštní přízní u Gireje terčem jejich závisti. Zarema se ještě jednou pokusí získat Girejovu pozornost, avšak je znovu odmítnuta.

III. obraz

Ve svém pokojíku se Marie zádumčivě probírá ve strunách lyry a vzpomíná teskně na domov a svého mrtvého snoubence. Služka jí oznamuje příchod chána. Girej, stržen vášní, vyznává se Marii ze svého prudkého citu. Marie však před ním ve strachu prchá. Girej pohnut jejími slzami, odchází. Marie se znovu oddá vzpomínkám na svou šťastnou minulost, a se slzami v očích uléhá ke spánku. Když usne i Mariina služebná, vkrádá se do Mariina pokoje Zarema. Vypráví Marii o své lásce ke Girejovi a je na chvíli uklidněna Mariiným ujištěním, že její jedinou láskou byl její snoubenec Václav. Zarema již chce odejít, když náhle spatří v Mariině pokojíčku Girejův plášť. Její žárlivost je znovu rozdmýchána a Zarema se vrhá s kinžálem v ruce na Marii. Služka se probudí a zděšeně běží pro pomoc. Marie prchá ke dveřím, do nichž vstupuje Girej, který však už jen bezmocně zahlédne smrtící Zareminu ránu do Mariiných zad. Zarema je ochotna přijmout smrt z Girejovy ruky, ten ji však odevzdává strážím.

IV. obraz

Na terase bachčisarajského paláce sedí bez hnutí Girej. Stráže přivádějí Zaremu, která má být svržena z hradeb. Zarema se naposled snaží upoutat chánovu pozornost, avšak marně. Nic už nemůže vyrušit Gireje z jeho hlubokého žalu.

Epilog

U fontány stojí nehybný Girej. Na chvíli se mu rozezní vzdálená vzpomínka na Marii, jenž záhy zmizí v zasněném tichém šumění fontány.

 

Z tisku:

Choreograf provedl drobné škrty v libretu, které dílu dodaly náležitý spád.[6] V hlavních rolích vystoupili, po technické i herecké stránce, dokonalí interpreti – dlouholetá sólistka Jiřina Šlezingrová a Ludvík Kotzian, člen brněnského baletního souboru. Eva Jahodová jako žárlivá Zarema vytvářela skutečně obdivuhodně taneční prvky hraničící s akrobacií. Vynikající Emil Smetana zazářil v roli vůdce Tatarů; je s podivem, že jeho taneční umění, vyznačující se vysokou technikou a jistotou každého pohybu, není využito i pro náročnější sólové role. Kostýmy byly už tradičně dílem Antonína Vobejdy a scéna Jiřího Procházky, vyznamenaného Za vynikající práci. Veškeré složky inscenace byly hodnoceny velmi kladně. „Precizní prací celého baletního souboru i orchestru pod taktovkou dirigenta Zvonimíra Skřivana stala se inscenace Bachčisarajská fontána v Olomouci pro obecenstvo nezapomenutelných zážitkem.“[7]

 

 

Kamenný kvítek 29. 4. 1973      

SERGEJ PROKOFJEV

Režie a choreografie – Josef Škoda

Dirigent – Zvonimír Skřivan

Scéna – Ing. arch. Jiří Procházka vyznamenaný za vynikající práci

Kostýmy – Alois Vobejda

Korepetitor – Věra Beranová

Danilla – Jiří

Kateřina – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Paní Měděné hory, Ještěrka – Kateřina Pelzerová

Severjan, správce – Emil Smetana

Plaměnka „skákavá panenka“ – Jiřina Šafránková

Cikánka – Eva Jahodová

Cikán – Petr Veleta

Šprýmaři – Jaroslav cenkl, Jaroslav Gajzbacher, Oldřich Martinovič

Cikánky – Věra Chourová, Naďa Miklušová

Drahokam, diamanty, krystaly

Sólové party tančí – Eva Jahodová, Jana Hanáková, Jiřina Šafránková, Oldřich Martinovič, Štefan Mikluš, Petr Veleta

A členové baletního souboru

Obsah:

Uralský mistr Danila sní o tom, že vytvoří tak krásnou malachitovou vázu, jakou lidské oko ještě nespatřilo. Stále však není se svou prací spokojen: na mýtince v lese hledá mezi květy nový, netušený tvar svého budoucího díla. Zde je překvapen svou snoubenkou Kateřinou: jejich setkání je však krátké. Danila myslí stále jen na svůj kamenný kvítek. V Danilově domě je už vše přichystáno k zásnubám. Radostný tanec k poctě snoubenců je však přerušen příchodem nenáviděného správce Severjana. Ten vyžaduje na Danilovi malachitovou vázu, kterou měl zhotovit pro hraběte. Danila však svou práci nepovažuje ještě za dokončenou a proto se zdráhá své dílo vydat. Rozlícený Severjan se vrhá na Danilu, kterého, Kateřina chrání svým tělem. Mladí vesničané se rovněž postaví na Danilovu stranu a Severjan musí odejít. Veselá zásnubní nálada je však nadobro ztracena, mládež i Kateřina se zvolna vytrácejí z místnosti. Osamoceny Danila sní opět o svém díle. Ví, že nedojde klidu, dokud nespatří pohádkový kamenný kvítek., který je skryt v království Paní Měděné hory. Ta se mu náhle zjeví a láká ho s sebou do své říše. Danila v zoufalství rozbíjí svou nedokončenou vázu a následuje Paní Měděné hory. Na zakázaném místě – Hadím vršku se paní Měděné hory zjevuje Danilovi ve své pravé podobě, jako zelená ještěrka. Otvírá před Damilou bohatství podzemního království: ten však nabízené bohatství odmítá. Paní Měděné hory splní jeho přání. Danila objímá svůj vysněný ideál krásy a zcela zapomíná na svůj dosavadní život na zemi. V Danilově chalupě teskní Kateřina pro svého snoubence. Její láska jí však napovídá, že Danila dosud žije. Tu do chalupy vstupuje správce Severjan a chce se osamocené Kateřiny zmocnit. Ta se však dovede ubránit, ale rozhoduje se, že nebude déle čekat a půjde svého Danilu hledat.

Při svém bloudění přichází na jarmark. Ve všeobecném veselí spatří truchlící Kateřinu opět správce Severjan. Opilý obklopen cikány začne ji znovu pronásledovat. Ani nepozoruje, že prchající dívka změnila podobu. Severjan pronásleduje domnělou Kateřinu až na Hadí vrch, kde teprve poznává, že ho sem v podobě Kateřiny přilákala rozhněvaná Paní Měděné hory. Správce prosí poníženě o slitování, ale Paní Měděná hora je neúprosná, Severjana pohlcuje zem.

Unavená Kateřina se ohřívá v lese u ohníčku. Teskně vzpomíná na svého milého, když tu z ohně vyskakuje plamének „skákavá panenka“ a ukazuje Kateřině cestu za Danilou. Rozradostněná Kateřina se octne na hadím vrchu a volá Danila, protože cítí, že je nablízku. Zjeví se jí však jen Paní Měděné hory. Kateřina na ni naléhá, aby ji zavedla za jejím milým. Paní Měděné hory se marně pokouší zaslepit Kateřinu leskem drahokamů. Kateřina uvidí Danilu, ten však je dosud bez paměti. Teprve |Kateřinino políbení ho vrací zpět k životu a Kateřininé lásce. Paní Měděné hory se ještě jednou pokouší zadržet Danilu pohrůžkou, že všechno, co se naučil v podzemním království, zapomene. Danila se však nedá znovu zlákat a volí Kateřininu lásku a život mezi lidmi. Paní Měděné hory, dojata jejich láskou, nakonec oba milence propouští a jako dar za jejich věrnost jim dává kamenný kvítek, který Danila v jejím království vytvořil.

 V jasném dnu se vrací Danila s Kateřinou mezi vesničany, kteří je s radostí vítají. Danila pro ně znovu bude vytvářet díla čarovné krásy, zušlechtěná podstoupeným utrpením i šťastnou láskou.

Z tisku:

„Josef Škoda obstál jako choreograf i režisér na výbornou.“[8]

„Sólista, jakého olomoucký balet již dlouho postrádal!“[9] psala Stráž lidu o brilantním výkonu Jiřího Sekaniny.

Velkou pozornost věnoval Škoda nejen sólistům, ale také sboru, na jehož výkonu se to výrazně podepsalo. Baletní ansámbl tvořil působivou ornamentiku k jednotlivým obrazům. Orchestr opery musel být rozšířen a nastudování pod taktovkou Zvonimíra Skřivana bylo skutečně zdařilé. Prokofjevova náročná partitura, kde dominovaly žestě nelehkou úlohou, zněla výrazně lyricky i dramaticky zároveň. Scénu vyřešil Jiří Procházka velmi vkusně a účelně, efektní kostýmy navrhl Adolf Vobejda. „Zdařilá inscenace Kamenného kvítku je důstojným příspěvkem k dvacátému výročí úmrtí skladatele.“[10] Recenze nešetřily chválou všech složek představení. „Lze litovat, že baletní premiéra je pouze jedenkrát za rok.“[11]

 

 

Z pohádky do pohádky 27. 1. 1974

OSKAR NEDBAL

Choreografie a režie – Josef Škoda

Dirigent – František Preisler vyznamenaný Za vynikající práci

Scéna – Vojtěch Štolfa

Kostýmy – Alois Vobejda

Asistent choreografie – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Korepetitor – Věra Beranová

I. obraz

Babička – Milada Šreierová

Pohádka – Eva Jahodová

II. obraz

Zlatovláska – Jana Hanáková, Kateřina Pelzerová

Princ – Jiří Sekanina

Král – Jindřich Šreier

Pážata – M. Haflantová, V. Chourová, A. Kohoutová, N. Miklušová, Z. Miková, M. Persy, N. Pletichová, B. Růžičková, J. Šafránková, Z. Uhrová, O. Martinovič, Š. Mikluš

Šlechtici – J. Kolek

Lovci – J. Cenkl, J. Gajzbacher, E. Smetana

III. obraz

Jehlička – Emil Smetana

Ďáblové – Štefan Mikluš, Jiří Sekanina

Želislav – Zdeněk Kadlčík

Milena – Marie Persy

Kostlivec – Oldřich Martinovič

Čarodějnice a čerti – J. Cenkl, J. Gajzbacher, J. Kolek

Svůdnice – M. Haflantová, J. Hanáková, V. Chourová

Krasavice – Eva Jahodová

Čertíci – Zdena Miková, Jiřina Šafránková

čertice – A. Kohoutová, N. Miklušová, N. Pletichová, B. Růžičková, Z. Uhrová

IV. obraz

Král – Jaroslav Heinrich

Královna – Božena Trlicová

Růženka, jejich dcera – Anna Kohoutová, Jiřina Šafránková

Princ z neznámých krajů – Oldřich Martinovič

Stařena – Milada Šreierová

Čas – zasl. Umělkyně Jiřina Šlezingrová

Leden – J. Šafránková

Únor – N. Pletichová

Březen – K. Pelzerová

Duben – M. Persy

Květen – B. Růžičková

Červen – V. Chourová

Červenec – E. Jahodová

Srpen – N. Miklušová

Září – Z. Uhrová

Říjen – M. Haflantová

Listopad – J. Hanáková

Prosinec – Z. Miková

Kuchař – Miroslav Spurný

Šašek – Jaroslav Gajzbacher

V. obraz

Vodní víla – zasl. umělkyně Jiřina Šlezingrová

Lesní zjevy – J. Gajzbacher, Š. Mikluš, J. Sekanina

Svatojánek – Jana Hanáková

Lesní zjevy – M. Haflantová, Z. Miková, K. Pelzerová, M. Persy, N. Pletichová, J. Šafránková

Petrovští – J. Cenkl, O. Martinovič, E. Smetana

Osel – Jan Kolek

Pes – Zuzana Uhrová

Kočka – Naděžda Miklišová

Kohout – Anna Kohoutová

Cizinec – Antonín Studenský

Sluha – Rudolf Bátrla

VI. obraz

Pohádka – Eva Jahodová

Babička – Milada Šreierová

Představení řídí Karel Kučera

Vedoucí jevištní stavby Jaroslav Buka

Vedoucí osvětlení Ing. Karel Podhorný

Obsah:

I. obraz – Prolog

Na hřišti v parku pod Petřínem dovádějí děti. Když se objeví babička se svou vnučkou, všechny je radostně vítají a vyzývají děvčátko k tanci. To však dá gavotě se svou panenkou. Po tanci obklopují děti babičku s prosbou, aby jim vyprávěla pohádku. A babička začíná. Pohádka přichází a opona se zvedá k prvnímu příběhu.

II. obraz – Princezna Zlatovláska

Na palouku před královským hradem se cvičí pážata v šermu. Ustanou, když se přiblíží vznešená a pyšná Zlatovláska. Ta se všech straní a jen sama si hraje se svou nejoblíbenější hračkou – zlatou kuličkou. Členové lovecké družiny ji bez úspěchu zvou k tanci a též král marně vyzvídá příčinu jejího smutku. Po odchodu královské družiny usedá Zlatovláska na okraj studny a pohrává si s kuličkou, která jí náhle vypadne z ruky a zmizí v hlubině. Ze studny se vynoří žába. Plačící Zlatovláska ji prosí, aby kuličku vylovila. Když žába za to žádá polibek, přemůže princezna svůj odpor. Políbením se žába promění v krásného prince Radislava, který děkuje za vysvobození ze zakletí a požádá krále o Zlatovlásčinu ruku.

III. obraz – Statečný krejčík v začarovaném zámku

Nebojácný krejčík Jehlička se nezalekne v pochmurné síni strašidelného zámku čertovských kouzel. Nakreslí kolem sebe svěcenou křídou kruh a od zakleté zámecké paní Mileny dostává kouzelný klíč od truhly. Čerti marně lákají Jehličku dobrými jídly a nápoji i ohnivým tancem. Až čarodějnicím, proměněným v čarokrásné pekelnice, se málem podaří krejčíka vylákat z kruhu, ale ten si včas vzpomene na výstrahu. Otevře truhlu, všichni čerti do ní naskáčí a Jehlička je zamkne. Tu přichází rytíř Želislav a doznává, že uvěznil svoji choť Milenu, aby se zmocnil jejího majetku. Od té doby se pánem zámku stal čert. Želislav prosí Milenu, aby mi odpustila, a oba děkují Jehličkovi za vysvobození.

IV. obraz – Šípková Růženka

Král s královnou a Růženkou se vracejí z procházky. Růženka se zastaví na zahradě a pozoruje tanec chasy na hradním nádvoří. Pak vejde ze zvědavosti do komory ve věži, kde jí zlá stařena ukáže kolovrátek. Růženka se píchne o vřeteno do prstu a v tu chvíli usne celý zámek s králem, královnou i kuchtíky. Nádvoří zarůstá růžemi a promění se ve fantastickou říši Času. Uplývají dlouhé měsíce a roky. Až po sto letech se prodírá princ z neznámých krajin houštinami do nádvoří. Okouzlen zjevem spící krasavice, políbí ji a v té chvíli zámek opět obživne. Král vítá osvoboditele a dává mu Růženku za ženu.

V. obraz – Zvířátka a Petrovští

Z ledního jezírka se vynoří vodní víla, jež tančí se svým stínem a probouzí k životu celý les. Náhle zakokrhá kohout a všechny zjevy se rozprchnou. Přicházejí čtyři kamarádi – osel, kohout, kočka a pes – a z úkrytu jsou svědky toho, jak Petrovští oloupí tři pocestné a pak se radují z bohaté kořisti. Stačí však, aby na ně zvířátka zpozabuku vybafla a strašpytlové vezmou nohy na ramena. Zvířátka pak sama zasednou k hostině.

VI. obraz – Epilog

Pohádka uzavírá poslední příběh, babička dokončila vyprávění. Jen nerady se děti loučí s pohádkami a vracejí se domů.

Z tisku:

Představením Z pohádky do pohádky proběhlo jako připomenutí stého výročí narození skladatele Oskara Nedbala.

Kritika chválila přesně povedené scény sborů. Produkce baletu takto objevila nové talentované členy, kteří zde dostali příležitost v sólových partech: zejména Jana Hanáková v roli princezny Zlatovlásky, v měsíci Listopadu a ve Svatojánkovi skutečně zazářila.

Líbezné kostýmy i scéna dokonale ladily a byly neseny v duchu českých pohádek tak, jak si to Josef Škoda představoval. Projevila se zde dokonalá spolupráce choreografa, dirigenta, scénografa i kostýmního výtvarníka; vše spolu dokonale ladilo. Pohádkově barvitou, prostorově vtipně řešenou scénu navrhl Vojtěch Štolfa a autorem kostýmů byl Antonín Vobejda. „Vynikající výkon orchestru v interpretaci Nedbalovy hudby splýval s perfektními tanečními výkony baletního souboru.“[12] Sladěním všech složek vzniklo působivé baletní divadlo, cíl práce choreografa Škody.

 

 

Ječmínek 16. 3. 1975

KAREL HORKÝ

Choreograf a režisér – Josef Škoda

Dirigent – Pavel pokorný

Scéna a kostýmy – Alena Balejová

Asistent choreografie – Jiřina Šlezingrová

Hudební příprava – Jan Pavel

PROLOG

Hraběnka – Marie Persy

Dívka – Táňa Mlčochová

I. dějství

Hrabě – Oldřich Martinovič

Hraběnka – Marie Persy

Šašek – zasloužilá umělkyně Jiřina Šlezingrová

Cizinka – Eva Jahodová

Generál – Jaroslav Gajzbacher

Markýz – Jaroslav Cenkl

Starý šlechtic – Emil Smetana

Jeho mladá žena – Jiřina Šafránková

Její milenec – Štefan Mikluš

Básník – Jiří Sekanina

Jeho ctitelka – Věra Chourová

Milostnice – Naděžda Mikešová, Marta Pudleinerová, Božena Růžičkvoá

Pastýřská hra – Jana Hanáková, Zdena Miková, Kateřina Pelzerová, Naděžda Pletichová, Zuzana Uhrová

Kovář, Otec Hraběnčin, Rychtář – Alois Tesař

Ceremoniář – Lubomír Šmídovec

Selská deputace – drábové – sluhové – selské dívky

II. dějství

Hanka – zasl. Umělkyně Jiřina Šlezingrová

Její milý – Emil Smetana

Starý dráb – Augustin Horký

Dědoušek – Antonín Studenský

Zpěv – Amálie Braunová-Kadlčíková, Jana Žídková

Vesnický lid – členové baletního souboru

Z I. Dějství: hrabě, hraběnka, rychtář, drábové, děti a mládež

III. dějství

Ječmínek – Čestmír Gebouský

Ženich – Jiří Sekanina

Nevěsta – Marie Persy

Mluvčí nevěsty – Štefan Mikluš

Mluvčí ženicha – Oldřich Martinovič

První družba – Emil Smetana

Druhý družba – Jaroslav Gajzbacher

Třetí družba – Jaroslav Cenkl

Družičky s věnečky – Jana Hanáková, Božena Růžičková, Jiřina Šafránková

Družočky s pentlíky – Věra Chourová, Eva Jahodová, Naděžda Pletichová, Marta Pudleinerová

Rodiče nevěsty – Zdeněk Kadlčík, Zdena Nohejlová

Rodiče ženicha – Miroslav Spurný, Božena Trlicová

Rychtář – Pavel Růžička

Rychtářka – Marie Dvořáková

Obsah:

Prolog – Na chropyňském zámku

Hraběnka, dcera kováře, kterou si hrabě pro její krásu a něhu vyvolil, sedí v kruhu vesnických dívek a spolu s nimi připravuje výbavu dítěte, které se jí má brzy narodit. Jedna z dívek předčítá k práci starou kroniku:

…a po celé zemi, jak pod černým mrakem: bída a utrpení. Pro nás robota, úroky, desátky, daně – všeliké služby dolehly jako přetěžké jho na veškeren poddaný lid. A milost panská vlastníkem je života tvého. Bez ní nelze žít ani umřít – ni se narodit. Kde potom spravedlnost? A tehdy lid nepřestal utěšovat se, nepřestal věřit, že přijde čas, kdy z této poroby vzejde plná svoboda, tak jako na jaro vzchází ze země mladý ječmen…

I. dějství – Zámecká zahrada

Hrabě pořádá slavnostní ples. Vítá se s návštěvníky, mezi nimiž jej upoutá zjev krásné cizinky. Šašek si povšimne, že hraběnka zůstala opuštěna a chce svého pána jakoby žertem odvést od neznámé návštěvnice. Hrabě jej však zlostně odstrčí a hraběnka poníženého šaška odvádí. Společnost je trapnou příhodou pobavena a pokračuje v tanci. Do rozjařeného víru přichází deputace hanáckých rychtářů. Skupina dívek předává hraběnce jako dar kolébku. Když sedláci podávají pánovi ke stvrzení svá práva a žádají o snížení roboty a úlevu na daních, hrabě nedbaje přímluv své ženy a podnícen posměšky šlechty vyhání sedláky ze zámku a s nimi i hraběnku. Hraběnka marně hledá záštitu u svého otce – rychtáře. Zámecký pán jej dal odvést do vězení, protože se postavil na odpor. Ples skončil smutně.

Osamělý hrabě si uvědomí dosah svého činu a vyběhne ze zámku hledat svou ženu. Ve ztichlém sále zůstává opuštěná kolébka.

II. dějství – Mezi lány obilí

Mezi lány obilí se před hrabětem a jeho dráby ukrývá hraběnka, čekající narození dítěte. Na osamělé místi přichází dvojice mladých lidí a jejich škádlení naráz přeruší dětský pláč. Dívka najde v ječmeni matku s děťátkem, přivolává ostatní a všichni oslavují narození chlapečka, jehož zvolí hanáckým králem a ověnčí jej korunou z ječmenných klasů. Matka slibuje, že její syn pomůže hanáckému lidu, až mu bude nejhůře. Lidové veselí přeruší příchod hraběte s dráby, kteří však marně hledají ukrytou paní. Rozlícený hrabě přikazuje drábům, aby hnali lid do roboty. Několik chlapců se postaví na odpor, jsou však přemoženi a odvedeni v poutech. Zbývá je naděje na vytouženého krále, zrozeného uprostřed lidu – Ječmínka.

III. dějství – Po dvaceti letech

Na hanácké návsi se všechno připravuje ke slavné svatbě. Přichází průvod, rychtář předává hanácké právo chase a tím povoluj zahájení slavnosti. Předává korunu zlatých klasů ječmene – symbol krále Ječmínka. Lidový obřad se všemi zvyky přechází do stále bujnějšího tanečního veselí, které je přerušeno bubnováním drábů: vrchnost nařizuje ukončení svatebního veselí a jít na robotu. Muži odmítnou uposlechnout a málem dojde ke střetnutí. Ale drábové, kteří se cítí slabí proti chase se dávají na ústup, aby přivedli posilu. Svatební veselí pokračuje, zanedlouho však znova zavíří bubny. V té chvíli se mezi svatebčany objeví neznámý jinoch se zlatými vlasy v chrpově modrém plášti a postaví se zástupu do čela. Vytrhne šavli s právem, vrhá se proti drábům a společně s povzbuzenou chasou je vyhání. Když se lidé vracejí, aby vzdali hold svému zachránci, krále Ječmínka nenacházejí. Zůstala jim jen jeho koruna a šavle. Ženich podává šavli chase, aby všichni pochopili, že Ječmínkova síla a moc bude v nich samých tak dlouho, dokud budou svorně a statečně bránit právo spravedlnosti.

 

Z tisku:

Drábové, děti, hosté na svatbě, robotníci, báby; spoluúčinkují členové sboru opery a děti baletní školy

Ze sólistů zde opět nad ostatní vynikala ve dvojroli Jiřina Šlezingrová. Nejprve v roli rozdováděného královského Šaška s řadou akrobatických kreací, a poté ve druhém dějství jako jemná Hanka v líbezné folklórní choreografii. V této druhé části byl jejím partnerem Emil Smetana. Z dalších tanečníků zaujalo nejen taneční umění Jiřího Sekaniny, Štefana Mikluše a Oldřicha Martinoviče, ale také ostatních členů baletního sboru, kteří prokázali nadprůměrnou úroveň souboru. Pestré krojové kostýmy hanáckého lidu i kostýmy šlechty spolu s pohádkovou scénou podle návrhu Aleny Balejové podstatně přispěly k vynikajícímu dojmu u obecenstva.

 

 

Pierot 6. 4. 1976

ZDENĚK POLOLÁNÍK

Choreograf – Josef Škoda

Dirigent – Pavel pokorný

Scéna – zasl. Umělec Oldřich Šimáček

Kostýmy – Jindřiška Hirschová

Asistent choreografie – zasl. Umělkyně Jiřina Šlezingrová

Hudební příprava – Jan Pavel

Rodina Debureau:

Jak Kašpar Debureau – Jiří Sekanina, Otmar Skopal j.h.

Kateřina, Dorotka, František, jeho sourozenci – Eva Jahodová, Kateřina Pelzerová, Oldřich Martinovič

Filip Debureau, jeho otec – Lubomír Šmídověc

Kavětinářka – inspirace – zasl. Umělkyně Jiřina Šlezingrová

Společnost Madame Saqui:

Ředitelka Madame Saqui – Naděžda Miklušová

Dvě tanečnice – Anna Hloužková, Marie Pánková

Tanečnices deštníčkem – Jiřina Šafránková

Šašek – Marta Pudleinerová

Kouzelník – hypnotizér – Augustin Horký

Tři siláci – Zdeněk Kadlčík, Pavel Růžička, Božena Trlicová

Divadlo „Funambules“:

Ředitel – Jiří Sekanina, Josef Škoda

Vyvolávyči – Karel Klepáč, Antonín Studenský

Dva rytíři (šermíři) – Ing. Jan Kostelník, Ing. Vladimír Pospíšil

Dáma jejich srdcí – Božena Růžičková

Na ulici:

Milenecký pár – Marie Pánková, Emil Smetana

Pán s pejskem – Pavel Růžička

Lehká holka – Marta Pudleinerová, jana Hanáková

Dva opilci – Jaroslav Cenkl, Jaroslav Gajzbacher

Pantomima „nápadník“:

Nápadník – Štefan Mikluš

Kolombína – Jiřina Šafránková

Harlekýn – Emil Smetana

Kasandr – Jaroslav Gajzbacher

Komorná – Anna Hloužková

Opilec – Jaroslav Cenkl

V Tančírně:

„Madame Mogador majitel tančírny – Věra Chourová

Dvě girls – Jana Hanáková, Marie Persy

Jejich partner – Oldřich Martinovič

Lehká holka – Naděžda Pletichová

Pasák – Štefan Mikluš

Pantomima „Zloděj“:

Zloděj – Emil Smetana

Lichvář – Štefan Mikluš

Postižený – Jaroslav Gajzbacher

Trhovkyně – Zdena Miková

Dva strážníci – Jaroslav Cenkl, Oldřich Martinovič

Spoluúčinkují členové sboru opery a žáci baletní školy

Obsah:

I. jednání

Prolog: na bulváru Templu se zastavují promenující Pařížané před divadlem Akrobatů, jehož ředitelka paní Saquiová uvádí ukázkové vystoupení na podiu. Ředitel sousedního divadla provazolezců (Funambules) zesměšňuje program a dochází ke střetnutí konkurentů. Hádku končí příchod artistické rodiny Debureau, kterou ředitel vítá a zve do svého divadla. Za nimi – po osudovém setkání s Kašparem – vklouzne nenápadně do divadla také květinářka.

I. obraz

V divadélku Funambules předvádějí členové rodiny, co dovedou. Ředitel je ochoten angažovat všechny, s výjimkou nejmladšího Kašpara, který pokazil vrcholné číslo. Rodina však trvá na tom, že buď všichni, nebo žádný a ředitel se nakonec podvoluje: přijímá i nešiku Kašpara. Ten zůstává osamělý na scéně a tančí šťasten, že bude hrát v opravdovém divadle s oponou. S hořkostí si připomíná minulé útrapy. Pocity radosti z očekávání zítřka zatlačuje smutek z nejistoty.

Ozve se potlesk dívky, která jej potají sledovala. Kašpar ji marně hledá. Zůstává mu jen kytička, kterou mu květinářka hodila na jeviště.

II. jednání

II. obraz

V pařížské uličce v noci si Kašpar ověřuje věrohodnost svého umění: jako apač vyplaší mladé milence, kteří se musejí vykoupit, jako žebrák dostane almužnu. Když pak vidí, že dva opilci surově dotírají na pouliční holku, dá se s nimi do rvačky, zažene je na útěk a obdaruje děvče tím, co si „vydělal“.

III. obraz

V divadélku Funambules se hraje pantomima Nápadník. Kašpar již povýšil na roli sluhy a má dokonce větší úspěch než představitel nápadníka. První herec nechce dále snášet tyto projevy přízně a ve zlosti Kašpara napadne, což je signálem ke rvačce mezi rodinami Debureau a Chiarigny. Ředitel zasahuje, uražený protagonista dává výpověď a řediteli nezbývá, než svěřit jeho roli Kašparovi.

IV. obraz

V pařížské tančírně se zábava stupňuje k nevázanému veselí. Majitelka tančírny uvádí program dvou girl s jejich partnerem. Girls při svém výstupu vtáhnou na parket přicházejícího kašpara. Jejich společný tanec má velký úspěch: obecenstvo poznalo svého oblíbeného mima. Kašparovu pozornost upoutá dívka, již pokládal za květinářku, která mu dala v divadle růže. Lehké děvče však přisuzuje vyzvání k tanci jiný význam a je proto zklamáno Kašparovým odmítnutím. Pasák, který chce pomstít její pohanu, napadne kašpara, ale po krátké rvačce zůstává ležet. Společnost pokračuje v zábavě.

III. jednání

V. obraz

V divadelní šatně zkouší Kašpar kostýmy. Ve zjitřené obrazotvornosti mu náhle vystupuje ze zrcadla květinářka – Inspirace – a vedle ní mim. Dívka tančí s Kašparem i mimem osudové pas de trois. V závěru mizí dívka s mimem v zrcadle. Zaražený Kašpar pochopí, že mimem je on sám. Narodil se pierot.

VI. obraz

V divadle Funambules po mnoha letech předvádí Kašpar vznešenému publiku s ohromným úspěchem pantomimu Zloděj.

Epilog

V prázdném divadle zůstává po představení zestárlý a unavený Kašpar sám jako po svém prvním vystoupení. I teď přiletí růže z lóže na scénu, i teď kašpar marně vztahuje ruce k dívce.

Největší pierot klesá k zemi a umírá. Dívka – Inspirace – přivolává dvanáct postav – jeho nejmilejší role, aby se rozloučily se svým tvůrcem. Jeho nástupy budou pokračovat v jeho díle. V nich bude dále živ ten, který nikdy nepromluvil a přitom řekl vše.

Z tisku:

„Přestože má pantomima údajně blíže k činohře než k baletu, přece tato látka přímo vybízí k tanečně-hudebnímu dramatickému uchopení.“[13] Úzká spolupráce skladatele, libretisty baletu, dirigenta, choreografa a tanečníka-mima se podepsala na všestranně vyváženém ztvárnění inscenace. Škoda zde mohl bohatě uplatnit své schopnosti z výrazového tanečního divadla.[14] „Z baletních interpretů nutno jmenovat zasloužilou umělkyni Jiřinu Šlezingrovou v roli Květinářky a hostujícího Otmara Skopala[15], který ztvárnil pantomimicko-taneční roli Jana Kašpara Deburaua.“[16] Brněnský host upoutal „mladistvou pružnou kreací v náročném tanečním projevu i dikcí přesvědčil opravdovostí a zaujal svým pozoruhodným tanečním uměním.“[17] Na příznivém vyznění díla se podílela členitá scéna zasloužilého umělce Oldřicha Šimáčka a barvité kostýmy Jindřišky Hirschové. „Inscenace je nastudována s velkou profesionální zodpovědností a podává obraz o uměleckých možnostech olomoucké scény, jejíž choreograf Josef Škoda je znám svou odvahou uvádět dosud neprověřené původní české novinky.“[18] První uvedení Pololánikova baletu Pierot na libreto Václava Kokšála bylo tedy událostí jistě mimořádnou, ale i zcela logickou ve dramaturgickém plánu olomouckého baletu.

 

 

Špalíček 15. 5, 22. 5. 1977

BOHUSLAV MARTINŮ

Choreografie – Josef Škoda

Režie – zasl. Umělec Oskar Linhart j.h.

Dirigent – Pavel Pokorný

Sbormistr ODPS – Jiří Klimeš

Korepetitor – Jan Pavel

Scéna – Vojtěch Štolfa j.h.

Kostýmy – Alois Vobejda j.h.

Soprán – Petruše Cimburková, Naděžda Vodičková

Tenor – Jan Pleticha, František Šifta

Bas – Josef Šulista, Stanislav Zajíček

Hra na pannu: tančí Jiřina Šafránková a baletní soubor

Hra na hastrmana: tančí Štefan Milkuš a baletní soubor

Hra na vlčka: Tančí Jiřina Šafránková, Jaroslav Cenkl a baletní sbor

Hra o kohoutkovi a slepičce: tančí Božena Růžičková, Jaroslav Gajzbacher a baletní sbor

Pohádka o kocourovi v botách

Kocour v botách – Emil Smetana

Mládenec – Oldřich Martinovič

Zajíc – Kateřina Pelzerová

Král – Antonín Studenský

Princezna – Jana Hanáková

Černokněžník – Jiří Sekanina

Lev – Štefan Mikluš

Krahujec – Jaroslav Gajzbacher

Myška – Jiřina Šafránková

Primabalerína – Marie Persy

Žongléři – Naděžda Miklušová, Marie Pánková

Družina krále – děti baletní školy

Pohádka o ševci a smrti

Švec – Emil Smetana

Učedníci – Jaroslav Cenkl, Jaroslav Gajzbacher

Obr – Zdeněk Kadlčík

Motýl – Kateřina Pelzerová

Čmelák – Štefan Mikluš

Myslivec (čert) – Jiří Sekanina

Smrt – Eva Jahodová

Princezna – Anna Hloušková, Marie Pánková

Svatý Petr – Jaroslav Heinrich

Andělíčkové a čerti – baletní sbor

Legenda o svaté Dorotě

Dorota – Eva Jahodová

Král – Jiří Sekanina

Kat – Štefan Mikluš

Theofil – Jan Pleticha, František Šifta

Anděl – Jaroslav Gajzbacher

Dva čerti – Jaroslav Cenkl, Oldřich Martinovič

Obecenstvo – sbor opery

Pohádka o Popelce

Vynášení smrti – dámský baletní sbor

Hra na královnu – dámský baletní sbor

Popelka – Jiřina Šafránková

Princ – Jiří Sekanina

Popelčiny sestry – Kateřina Pelzerová, Jana Hanáková

Otec – Antonín Studenský

Matka – Naděžda Miklušová

Víla – Jana Gélová

Dvorní dámy a selská děvčata – baletní sbor

Dvořané a selští hoši – baletní sbor

Spoluúčinkuje olomoucký dětský pěvecký sbor a žáci baletní školy

Obsah:

Předehra:

Povídám, povídám pohádku… (tenor, soprán, dětský sbor)

I. dějství

Hra na Pannu: Na návsi si hrají děti. Jeden klouček hlídá děvče, které představuje Pannu. Jiný přichází a žádá o její vydání, nakonec ji ukradne a uteče.

Hra na Hastrmana: Vodník se snaží chytit každého, kdo vstoupí na jeho území.

Hra na Vlčka: pasačky pokřikují na schovaného Vlčka, ten vyběhne a chytá je.

Hra o kohoutkovi a Slepičce: Kohoutek chtěl spolknout jádro, aby to Slepička neviděla. Jádro mu zaskočí. Kohoutek prosí slepičku, aby mu přinesla trochu vody. Slepička pro ni běží ke studánce. Ta však chce, aby jí Slepička přinesla od Švadlenky šátek, švadlenka žádá zase dříve střevíčky od ševce, švec štětiny od Svině, Svině smetanu od Královny, travičku od Louky a rosičku z nebe. Slepička každému vykládá, co komu musí dát, aby dostala vodu pro Kohoutka. Nebe se slituje, sešle rosu atd., ž Studánka dá vody, Slepička Kohoutka zachrání.

Pohádka o Kocourkovi v botách: Před chalupou sedí Mládenec, selský synek, smutný, že jeho celým dědictvím po otci je jenom Kocour. Ten se snaží Synka rozveselit. V tanci si oblékne panský šat a vezme klobouk a hůl. Synek se konečně rozveselí. Z lesa vyběhne zajíc. V honičce Kocour chytne zajíce a zakousne jej. Přiběhnou děti a tančí kolem rožně, na kterém kocour peče zajíce. Objeví se královský průvod. Krále bolí zuby, naříká, princezna ho těší. Kocour nabídne králi zázračnou zaječí packu, která Krále uzdraví. Synek se líbí Princezně, Král mu ji dá, osvobodí-li říši od zlého čaroděje. Synek a kocour se vydají k Čaroději. Kocour přiměje Čaroděje, aby se na důkaz svého umění proměňoval ve všelijaká zvířata. Černokněžník se proměňuje ve Lva, v Krahujce a nakonec v myš. Kocour myš zakousne a tak zahubí čaroděje. Synek dostane princeznu, všichni se radují a v paláci je svatba. Tanečnice, Žonglér a akrobati rozveselují lid.

II. dějství

Pohádka o Ševci a Smrti: Ševce pohněvají učedníci a zákaznice, tak se vypraví do světa. Přijde na trh a koupí zde od cikána koně, kterého pustí na svobodu. Dotěrný čmelák pronásleduje Motýla, tak ho Švec zažene a Motýl Švece pak doprovází do černého města. Město je ve smutku, neboť princeznu unesl zlý Obr a střeží ji v lese. Švec se rozhodne, že s pomocí Motýla Princeznu vysvobodí. Motýlek tančí okolo Obra, dokud ho neunaví a Švec ho nakonec praští velkým kyjem. Ve městě je velká sláva, všichni mu děkují za záchranu Princezny. Švec pokračuje v cestě. Seje pole a zastaví se u něj myslivec, se kterým smění zrní za kouzelnou mošnu. Švec jde dál do světa, až dorazí do zakletého zámku, kde ho Černý muž donutí ke hře v karty. Švec prohraje, a když si pro něho přichází smrt, švec ji strčí do mošny a putuje dál. Smrt je těžká, ale Švec ji přinese až před bránu pekel. Čerti ho ale vyženou, protože, co jim v brašně nese. Když nechtěli smrt čerti, zanese ji Švec před bránu nebes. Andělé ho přemluví, aby Smrt pustil, Švec uposlechne a Smrt ho odvádí do nebes.

III. dějství

Předehra (soprán sólo)

Legenda o svaté Dorotě: V selské jizbě předvádějí herci divákům lidovou hru o panně Dorotě, která se zalíbila Kristu, odmítla krále, byla proto sťata a stala se světicí.

Vynášení Smrti a Hra na Královnu: Je starý velikonoční zvyk, že děti utopí Zimu v podobě slaměné figuríny a vítají nové Jaro, které představuje „májka“. Otec přiváží plesové šaty pro dvě popelčiny sestry. Děti předvádějí svatodušní hru o chudé Královně, kterou představuje nejmenší děvčátko. Sestry se zatím vystrojí, Otec zapomněl na Popelku, a proto jí dá jenom oříšek, který našel cestou.

Pohádka o Popelce:

Macecha i zlé sestry odešly na ples a Popelka zůstala sama doma. Je smutná, ale najednou se zjeví Víla a přinese jí krásné šaty. Popelka si je obléká a spěchá na bál. V zámku jsou všichni unešení její krásou a Princ si všímá jen jí. Když o půlnoci opouští ples, Princ Popelku nechce pustit, proto ve spěchu ztrácí jeden střevíček. Popelka prchá přes náves, kde se jí podařilo vklouznout do domku, Princ uhání za ní. Děti si hrají na zlatou bránu a do hry vtáhnou i prince.

Hra na zlatou bránu: hoši utvoří špalír, druzí jím procházejí, Když první pár spustí zdvižené ruce, uvězní toho, kdo právě přichází. Dvorní dámy a s nimi i Popelčiny sestry se vracejí z plesu. Princ je zastavuje a každé zkouší střevíček, ale žádné nepadne. Když se objeví Popelka, princ ji poznává a obouvá jí její střevíček.

Svatba: Hned začnou svatební obřady a všeobecné veselí je uzavírá…

Z tisku:

Místo ženského sboru se zde vystoupil sbor dětský, čímž inscenace získala na naivitě a bezprostřednosti, a tato atmosféra se přenesla i na zpěváky. Olomoucký dětský pěvecký sbor řídil Jiří Klimeš, ze sólistů jmenujme „P. Cimburkovou, která drobný pamětní lapsus vysoce vynahradila svým krásným hlasovým projevem“,[19]a Františka Šiftu, „jemuž poloha partu umožnila uplatnit všechny přednosti jeho témbru.“

Dílo s sebou neslo i mnoho interpretačních problémů, např. po choreografické stránce: „není snadné se vyrovnat s tak rozdílnými polohami jako je valčíková plesová scéna z pohádky o Popelce nebo apokryfický příběh o Dorotě.“[20]„Špalíček je dílo, jehož podstata inspiruje k radostnému a úsměvnému projevu všechny účinkující a jejich pohodu pak přenáší i na diváky a posluchače.“

 

 

Podivuhodný mandarín, Carmen 8. 5. 1978

Režisér a choreograf – Karel Jurčík

Asistent choreografie – Emil Smetana

Dirigent – Zvonimír Skřivan

Scéna – Ing. arch. Jiří Procházka vyznamenaný Za vynikající práci

Kostýmy – Eliška Zapletalová

Korepetitor – Jan Pavel

Podivuhodný Mandarín

BÉLA BARTÓK

Dívka – Kateřina Pelzerová, Jana Hanáková

Tři pasáci – Emil Smetana, Štefan Mikluš, Jaroslav Cenkl

Starý záletník – Jaroslav Gajzbacher

Student – Jana Hanáková, Kateřina Pelzerová

Mandarín – Jiří Sekanina, Zdeněk Ryšlink

Žena – Zdena Miková

Květinářka – Eva Jahodová, Jiřina Šafránková

Pouliční dívky – Anna Hloužková, Naďa Miklušová

Děj se odehrává v opuštěném domě v temné čtvrti velkoměsta

Představení řídí Karel Kučera

Vedoucí jevištní stavby Josef Hymr

Vedoucí jevištního osvětlení Jan Burian

Obsah:

Na okraji velkoměsta bydlí tři chuligáni a pouliční holka. Chuligáni nutí děvče, aby lákalo na ulici muže, které pak olupují. Prvním, koho děvče přivádí, je starý pán, který svým zevnějškem budí naději na trochu peněz. Ale brzo se ukáže, že tento kavalír touží po lásce zadarmo. Nespokojení pasáci nežádoucího hosta vyhodí. Děvče musí jít znovu na ulici a tentokrát zláká mladého studenta. Ani ten však nemá peníze. Chuligáni ho vystraší a mladík se zachrání útěkem. Utrápené děvče stojí znovu na ulici a s úlekem pozoruje, jak se nezadržitelně blíží nějaký cizinec. Ve dveřích se objevuje mandarín a zůstává stát jako socha. Děvče ho zve dál, ale mandarín se chová podivně. Tanec dívky probudí v mandarínovi dosud tlumenou touhu. Děvče prchá, brání se takovému výbuchu vášně. Chuligáni zasahují, ale mandarína není možno zadržet. Marně ho škrtí a bodají. Nakonec ho oběsí, ale on žije dál, toužebně vztahuje ruce po děvčeti. Děvče déle neodolá. Mandarín umírá až po naplnění své touhy.

Carmen

GEORGES BIZET, upravil RODION KONSTANTINOVIČ ŠČEDRIN

Carmen – Eva Jahodová, Jiřina Šafránková

José – Jiří Sekanina

Torerro – Zdeněk Ryšlink

Důstojník – Emil Smetana

Cikánka – Eva Jahodová, Jiřina Šafránková

Španělské dívky – Marta Dvořáková, Jana Hanáková, Anna Hloužková, Věra Chourová, Naďa Miklušová, Marie Pánková, Kateřina Pelzerová, Marie Persy, Naďa Pletichová, Zdena Miková, Jana Vinklerová, Dana Vystrčilová

Španělé – Štefan Mikluš, Jaroslav Cenkl, Jaroslav Gajzbacher

Španělská dívka, sokyně Carmen – Marie Persy, Naďa Miklušová

Obsah:

Umírající Carmen se v uhasínajícím vědomí vybavují vzpomínky na veselý, bezstarostný život. Jak to vlastně začalo s tím vojákem? Před očima jí všechno probíhá znovu. Dívky mají zábavu z flirtování Carmen s důstojníkem, ale z nevinného žertování vznikne konflikt, který končí rvačkou. Důstojník nařídí Josému, aby odvedl Carmen do vězení. José dlouho neodolá svodům krásné dívky. Rozváže jí pouta a oba spolu uprchnou. Když se však objeví slavný toreador, Carmen má oči jenom pro něho. Láska žárlivého Josého ji už nezajímá. Odmítne s ním odejít a raději přijme z rukou zoufalého milence smrt, než by obětovala svoji volnost.

 

 

Sněhurka 8. 4. 1979

ZBYNĚK VOSTŘÁK

Režie – František Preisler, Karel Jurčík

Choreografie – Karel Jurčík

Dirigent – Pavel Pokorný

Scéna – Ing. arch. Jiří Procházka

Kostýmy – Eliška Zapletalová

Asistent choreografie – Emil Smetana

Korepetitor – Jan Pavel

Sněhurka – Kateřina Pelzerová, Zdeňka Šturcová

Královna – Eva Jahodová, Jana Hanáková

Princ – Jiří Sekanina, Zdeněk Ryšlink

Šašek – Zdeněk Ryšlink, Jiří Sekanina

Učitel tance – Emil Smetana

Hudebníci – Jaroslav Heinrich, Josef Sitko, Antonín Studenský

Ministři Královny – Božena Trlicová

Přítelkyně Sněhurky – Marta Dudková, Helena Michalová, Libuše Pískovská, Jana Zahradníčková

Princův doprovod – Zdeněk Kadlčík, Pavel Růžička

Majordomus – Karel Kučera

Královský lovčí – Emil Smetana

Dvorní dámy – Marta Dvořáková, Anna Hloužková, Věra Chourová, Naďa Miklušová, Zdena Miková, Marie Pánková, Marie Persy, Naděžda Pletichová, Jiřina Šafránková, Jana Vinklerová, Dana Vystrčilová, Dagmar Zelinková

Dvořané – Jaroslav Cenkl, Jaroslav Gajzbacher, Štefan Mikluš, Pavel Staněk, Lubomír Šmídovec, Augustin Horký

Představení řídí – Karel Kučera

Veverky – Zdena Miková, Jiřina Šafránková

Zajíci – Marta Dvořáková, Věra Chourová, Naďa Miklušová, Naděžda Pletichová

Medvěd – Štefan Mikluš

Lišky – Jana Hanáková, Eva Jahodová, Jana Vinklerová

Trpaslíci:

Prófa – Marie Persy

Rejpal – Jaroslav Cenkl

Kejchal – Anna Hloužková

Dřímal – Jaroslav Gajzbacher

Štístko – Marie Pánková

Stydlín – Dana Vystrčilová

Šmudla – Zdeňka Šturcová, Kateřina Pelzerová

Netopýři – Marta Dvořáková, Věra Chourová

Krkavci – Zdenka Miková, Jiřina Šafránková

Příšery – Jana Vinklerová, Jana Hanáková – Eva Jahodová, Štefan Mikluš, Emil Smetana

 

Obsah:

I. dějství

I. obraz

Na zámku se chystá ples, kterého se poprvé účastní i nevlastní královnina dcera Sněhurka. Mezi hosty zavítá i mladý princ, který se uchází i mladý princ, který se uchází o přízeň královny. Při veselé hře na slepou bábu setká se princ se Sněhurkou a oba se rázem do sebe zamilují. Princ, okouzlen její krásou, daruje jí prsten. Královna je pobouřena a uražena princovým zájmem o Sněhurku a posílá prince s ostatními hosty do zahrady. Obviní Sněhurku, že jí odloudila prince. Přivolá svého lovčího a dá mu příkaz, aby Sněhurku odvedl do lesa a tam ji zabil.

Proměna

II. obraz

Lovčí zavede Sněhurku do lesa. Je však nešťasten z královnina rozkazu, a když ho Sněhurka prosí o slitování, vyhoví její úpěnlivé prosbě, nechá ji v lese a sám se vrací na zámek. Opuštěnou a zoufalou Sněhurku najdou v lese zvířátka, která ji vezmou pod svou ochranu a odvedou k chaloupce trpaslíků.

II. dějství

III. obraz

Zvířátka přivádějí Sněhurku k chaloupce trpaslíků, avšak chaloupka je opuštěná a všude panuje velký nepořádek. Na Sněhurčin pokyn se všichni společně dají do práce, připraví i oběd, a když Sněhurka už únavou usíná, slyší zvířátka přicházet trpaslíky, kteří se vracejí domů z práce. Zvířátka se rychle schovají a pozorují, co se bude dít. Trpaslíci objeví Sněhurku, seznámí se s ní a pozvou ji, aby s nimi zůstala. Sněhurka vděčně přijímá jejich pozvání a vybízí trpaslíky ke stolu. Všichni jsou tedy spokojeni a veselí. Den však již končí a je nutno pomýšlet na spánek.

III. dějství

IV. obraz

Princ marně hledá Sněhurku a chce od královny, aby mu řekla, kam zmizela. Královna však mlčí a tak princ odchází ze zámku. Uražené královny se zmocní ještě větší hněv, zvláště když jí kouzelné zrcadlo ukáže, že Sněhurka není mrtvá a že žije spokojeně a šťastně spolu s trpaslíky v chaloupce v lese. Rozhodne se pro pomstu. Svou čarovnou mocí získá nejen otrávený hřeben, ale i podobu stařenky a vydá s do lesa uskutečnit svůj krutý záměr.

Proměna

V. obraz

Sněhurka má stále plno práce, která ji těší. Jenom stesk po princovi ji neopouští. Při rozčesávání vlasů jí upadne do studny hřeben, který nosí ve vlasech. Náhle se tu zjeví zlá královna v podobě stařenky a nabízí jí nový hřeben. Důvěřivá Sněhurka s díky hřeben přijme, ale hřeben je otrávený a přinese jí smrt. Zlá královna se raduje, že bude mít konečně od Sněhurky pokoj a princ bude patřit jen jí.

Když se trpaslíci vrátí z práce domů a najdou mrtvou Sněhurku, zavládne v jejich chaloupce smutek, který obestře i celou přírodu kolem. Do chaloupky přichází princ, který Sněhurku neúnavně hledá. Setkání je bolestné. Zoufalý princ Sněhurku naposledy políbí a přitom jí uvolní z vlasů otrávený hřeben. Sněhurka se probouzí ze svého těžkého snu a objímá se s princem. Všech se zmocní radostná nálada, kterou naruší vpád zlé královny. S tou se však princ záhy vypořádá a teprve pak nastane to pravé veselí z krásného štěstí dvou mladých lidí a ze spravedlivého vítězství dobra nad zlem.

O pražské premiéře Sněhurky z roku 1956

Práce, Praha, 19. 5. 1956: …svou čistou hudební formou, jemně vybroušenými motivy, dojemně lyrickými pasážemi, vystřídanými dramatickými zvraty a účinnými efekty moderní hudební techniky, vykouzlil nám Vostřák první neoklasickou hudební pohádku na úrovni baletních pohádek P. I. Čajkovského. A k tomu typicky českou, národní. Je to vynikající přínos moderní české hudební kompozici…

Z tisku:

Taneční listy, 1979:

V Olomouci jsme bohužel spokojeni nebyli. Představení Sněhurky mělo téměř vyrovnaně podprůměrnou úroveň (choreografie, nastudování, kostýmy). Choreografie K. Juřčíka nahodile „poskládaná“ z jednotlivých prvků, neinspirovaná hudbou, bez tvůrčích nápadů, přetlumočila tuto pohádku velmi povrchním a vzhledem k jednotlivým postavám i nevýstižným způsobem (role Sněhurky, trpaslíků). Dramaturgická úprava dílu nejen nepomohla, ale spíše odpomohla od jejího zdravého jádra a přiblížila se nežádoucímu kýči se scénou zaplněnou zvířátky. (…)

Hodnocení této inscenace bylo veskrze negativní, a to jak v tisku, tak i v rozhovoru s pamětnicí Jiřinou Šlezingrovou, která tento balet v roce 1979 shlédla.