1950–1959

 

 

Louskáček 23. 4. 1950

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

Režie a choreografie – Jožka Sokol

Dirigent – Karel Moor

Výtvarník – Věra Fridrichová

 

I. obraz

Otec – Josef Pospíšil

Matka – Eva Beková

Strýček – Leo Krawiarz

Teta – Františka Egermaierová

Soused – Miroslav Krejčí

Sousedka – Blanka Ipserová

Alenka – Věra Janďourková

Jiřík – Jiřina Zahradníková

Přátelé dětí – čtyři děti baletního kurzu

Kuchtík – Jožka Sokol

Myška – Hana Rysová

Vojáček – Eva Zatloukalová

Louskáček – Helena Vrbíková

6 vojáčků, 6 myší – Děti baletního kurzu

II. obraz

Vítr – František Bernatík

I. list – Anie Huelle

II. list, III. list – Alice Flachová, Drahomíra Konarská, Viktor Vallo

Listí – baletní soubor

III. obraz

Šlehačka – Anie Huelle

Pusinky – Milada Moordová, Eva Beková, Věra Hanáková, Eva Špitálská

Čokoláda – Libuše Roháčová

Kávový krém – František Bernatík

Pralinky – Ilona Netková, Jiřina Smítalová

Trepak – Věra Janďourková, Jožka Sokol

Trubička – Alice Flachová, Drahomíra Konarská

Cukrové figurky – Josef Würzler, Leo Krawiarz, Frant. Čada, Otakar Jánošík

Jahody – Jaroslava Svobodová, Máša Schweitzerová, Blanka Ipserová, Frant. Egermaierová

Piškoty – Marie Dopitová, Jana Veselá, Vlasta Kovalčíková, Dagmar Jílková

Pomeranče – Ilona Netková, Boris Sovák, Jiřina Smítalová

Tanec krémové trubičky s indiánkem – Alice Flachová, Drahomíra Konarská, Viktor Vallo

 

Apotheosa

Celý baletní soubor

Obsah:

Alenka a Jiřík, dvojčata, slaví narozeniny. Rodiče jim připravili dárky – mezi nimi i velikého houpacího koně a obrovský dort se svíčičkami – a pozvali též jejich malé přátele. I ti je obdarovali maličkostmi. Radující se děti poněkud poděsí podivínský strýček, usmíří se je však krásnými dárky, mechanickými loutkami (myšák a vojáček), jejichž tanec děti rozradostní. Potěšený strýček se vytasí ještě s jedním dárkem: velikým louskáčkem v podobě loutky. Alenka je louskáčkem nadšena, ale její radost je zkalena, když Jiřík hračku poškodí. Alenka ošetřuje Louskáčka jako panenku, uloží jej do panenčiny postýlky a ukolébává jej. Ostatní děti ji vyrušují a škádlí. Rodiče zjednají klid, ještě před odchodem si s dětmi zatančí.

Na opuštěnou a setmělou scénu se vrací v noční košili Alenka, aby se ještě potěšila s louskáčkem, a usíná s ním na pohovce v náručí.

Alence se zdá, že loutky a hračky oživly. Odevšad se vyhrnou myši a vedeny myšáky napadnou vojáčky. Když myši nabývají vrchu, zasáhne do boje oživlý Louskáček a přidá se na stranu vojáčků. Ale i on podléhá v zápase s myšákem a nebýt Alenky, která v rozespalosti hodí po myšákovi střevíček a tím nepřítele zažene, byl by ztracen. Alenka se rozhlíží po milovaném Louskáčkovi – ale místo něho tu stojí roztomilý kuchtík, v kterého se Louskáček proměnil. Kuchtík jí s úsměvem nabídne svoji zástěru a vybídne ji, aby s ním vsedla na houpacího koně a odjela do jeho sladkého království, kde ji naučí péci a vařit ty nejlepší dobroty.

I. obraz

Na houpacím koni projíždějí oba malí hrdinové parkem, kde podzimní vítr honí žloutnoucí listí.

II. obraz

V cukrářské dílně. Uprostřed ostatních sladkostí tančí Šlehačka. Všichni utichnou před příchodem Alenky a kuchtíka, který provádí Alenku svým královstvím. Před jejíma užaslýma očima defilují všemožné dobroty. Kuchtík žertem honí Alenku, která chce dobroty mlsat. Pak se pustí kuchtík do práce a za přispění Alenky vytvoří ze všech dobrot a sladkostí obrovský dort.

III. obraz

Alenka, zívajíc, na pohovce procitne. Protírá si oči, udiveně hledí na loutku – Louskáčka ve své náruči a pak ji radostně políbí.

 

Z tisku:

Stráž lidu

Provedení v režii a choreografii Jožky Sokola mělo krásnou úroveň. I nejdrobnější figurky došly pečlivého výkonu. Důvtipně byla vypracována pestrost a proměnlivost pohádkově snového prostředí, s humorem byla charakterizována rodina a návštěvníci v den narozenin.

Rozkošně charakterizovány byly obě děti, půvabná Alenka V. Janďourkové a umíněný klučina Jiřík Jiřiny Zahradníkové; s humorem představil kuchtíka Jožka Sokol.

Nejkrásnější výkon bylo provedení II. Obrazu svou uceleností, řešením pohybovým, barevným a světelným, kde vedle již jmenovaných se krásně uplatnili A. Flachová, D. Konárská a V. Vallo. Provedení se setkalo s plným úspěchem.

 

 

Krysař, Filosofská historie 2. 12. 1950

Krysař

PAVEL BOŘKOVEC

Filosofská historie

ZBYNĚK VOSTŘÁK

 

 

Z pohádky do pohádky 5. 5. 1951

OSKAR NEDBAL

Velký pohádkový balet o šesti obrazech

Libretista – Ladislav Novák

Dirigent – Karel Moor

Režisér a choreograf – Jožka Sokol

Výtvarník – František Malý

I. obraz

Babička vypravuje

Babička – Františka Egermaierová

Její vnučka – Vlasta Zatloukalová

Muzikant – Bedřich Ančinec

Dívka – Jana Veselá

Student – Jiří Holešovský

Voják – Otakar Janoštík

Cukrářský učeň – Věra Janďourková

Matka – Kamila Dubinová

Její dcery, děti – žáci a žačky baletní školy

Princezna Zlatovláska

Král – Karel Dvořák

Princezna Zlatovláska – Drahomíra Konarská

Princ Radoslav – Viktor Vallo

Žabák – Jiří Holešovský

Pážata – Libuše Roháčová, Ilona Netková, Vlasta Kovalčíková, Jiřina Smítalová, Věra Čermáková, Naďa Hladká, Boženka Becková, Eva Zdražílková

Vrchní lovčí – Leo Krawiarz

Dvorní dáma – Anny Huelle

Lovecká družina – Milada Moorová, Blanka Ipserová, Marie Šweitzerová, Eva Beková, Jarka Svobodová, Jarka Krejčí, Josef Würzler, Jiří Holešovský, Otakar Janoštík, Miroslav Dvořák

Princové, lovci, sokolníci, trubači a dvorní dámy – dámy a páni operního sboru

Statečný krejčík

Jehlička, krejčík – Josef Würzler

Milena – Eva Osecká

Rytíř Želislav – Rudolf Prejza

Krasavice – Drahomíra Konarská, Anny Huelle

Jiné krasavice – Jana Veselá, Jiřina Smítalová, Boženka Becková

Čarodějnice – Eva Zdražilová, Blanka Ipserová, Františka Egermaierová, Naďa Hladká, Jarka Krejčí

Ďáblové – František Bernatík, Viktor Vallo

Čerti – Leo Krawiarz, Jiří Holešovský, Otakar Janošek, Miroslav Dvořák

Čertice – Líba Roháčková, Milada Moorová, Boženka Becková, Vlasta Kovaříková, Marie Sweitzerová, Jarka Svobodová

Malí čertíci – Věra Čermáková, Věra Janďourková

Čeleď, lid – dámy a páni operního sboru

Děj v začarované síni

Šípková Růženka

Král – František Januš

Královna – Marie Bártová

Princezna Růženka, jejich dcera – Jana Veselá

Princ z cizích krajů – František Bernatík

Čarodějnice – Míla Daňková

Dvorní šašek – Jiří Holešovský

Vrchní kuchař – Leo Krawiarz

Kuchtíci – žákyně baletní školy

Klíčník – Otakar Janoštík

Potulní muzikáři – Miroslav Dvořák, Bedřich Ančinec

Královská družina – dámy a páni operního sboru

Rok – Anny Huelle

Leden – Marie Šweitzerová

Únor – Jarka Svobodová, Františka Egermaierová, Jarka Krejčí

Březen – Blanka Ipserová, Eva Zdražílková, Naďa Hladká

Duben – Jiřina Smítalová, Ilona Netková

Květen – Milada Moorová, Otakar Janoštík

Červen – Marie Šweitzerová, Věra Čermáková, Leo Krawiatz

Červenec – Boženka Becková

Srpen – Eva Beková, Věra Janďourková

Září – Vlasta Kovalčíková

Říjen – Líba Roháčkovám Jiří Holešovský a Otakar Janoštík

Listopad – Drahomíra Konarská

Prosinec – Věra Čermáková

Jaro – Ilona Netková,

Léto – Jiřina Smítalová

Podzim – Líba Roháčková

Zima – Blanka Ipserová

Růže – Boženka Becková, Věra Čermáková, Naďa Hladká, Jiřina Smítaková, Vlasta Kovalčíková, Milada Moorová, Věra Janďourková, Ilona Netková, Líba Roháčková, Eva Zdražílková, Božena Ziegelheimová

Listy – Eva Beková, Františka Egermaierová, Jarka Krejčí, Jaroslava Svobodová, Marie Šweitzerová

Zvířátka a Petrovští

Petrovští – František Bernatík, Josef Würzler, L. Krawiarz

Cizinec – Otakar Janoštík

Sluha – Jiří Holešovský

Pes – Jarka Krejčí

Kočka – Naďa Hladká

Kohout – František Vychodil

Osel – Miroslav Dvořák

Pták – Viktor Vallo

Vodní víla – Anny Huele

Pták – Drahomíra Konárská

Svatojánské mušky – Líba Roháčková, Jiřina Smítalová, Ilona Neková

Květiny – Eva Beková, Marie Šweitzerová, Blanka Ipserová, Jarka Svobodová, Vlasta Kovalčíková, Milada Moorová, Boženka Becková, V. Čermáková, J. Veselá, Fr. Egermeierová, V. Janďourková, E. Zdražílková

Babička a děti

Františka Egermeierová a děti bal. kurzu KOD

Obsah:

I. obraz

Babička vypravuje. V parku si děti hrají a skotačí. Přichází cukrářský učeň, který jim nabízí preclíky. Děti ho škádlí a vezmou mu preclík. Mezitím přišel o parku voják, párek milenců, matka s dětmi a ještě harmonikář, který hraje dětem. Konečně přichází babička s vnučkou, kterou děvčátka zvou ke hře. Vnučka to odmítne, hraje si raději se svou panenkou a tančí jí. Babička dává rozpustilým dětem za vzor svoji vnučku a slibuje, že jim bude vyprávět pohádky. Děti slibují, usedají kolem babičky, která počíná vyprávět…

II. obraz – Princezna Zlatovláska

Na zámeckém nádvoří cvičí se pážata v šermu, a když vejde princezna, zvou ji k tanci, avšak ona odmítá a hraje si raději se zlatou kuličkou. Zazní fanfáry a vcházejí královští lovci a dvorní dámy. Tančí mazur, zvou princeznu, ale ta odmítá. Přichází princeznin otec – král a přivádí jí dva prince, ucházející se o její ruku. Princezna je však odmítá. Rozmrzelý král se všemi dvořany za zvuků fanfár odjíždí na lov. Zlatovláska si hraje se zlatou kuličkou, lesknoucí se na slunci. Kulička jí však spadne do studny, z které se vynoří ošklivý žabák, kterého princezna žádá, aby jí vynesl ze studny zlatou kuličku. Žabák je ochoten jí vyhovět, ale žádá, aby ho políbila. Zlatovláska váhá, posléze se však k tomu odhodlá. Políbí ohyzdného žabáka, který se promění v sličného prince a radostně jí v tanci děkuje za své vysvobození. Zahazuje její zlatou kuličku, symbol dětství, neboť Zlatovláska se nyní stane jeho milovanou ženou, což radostně vítá i vracející se král s družinou a žehná šťastným snoubencům.

III. obraz – Statečný krejčík

Nespokojený krejčík Jehlička se vypraví do světa hledat štěstí. Ocitá se v strašidelné zámecké síni, kde ho děsí pekelné zjevy. V největší tísni vystupuje z obrazu Milena, zakletá žena rytíře Želislava a prosí krejčíka, aby ji vysvobodil. Na pomoc mu dává čarovný pytel, do kterého se pak podaří Jehličkovi schytat všechny čerty a pekelné zjevy. Tímto dobrým skutkem zachránil i zlem posedlého rytíře Želislava, který už napraven chvátá vysvobodit z pout svou milou ženu, kterou prosí za odpuštění. Z toho se raduje i lid, kterému krejčík z kouzelného pytle namísto čertů sype poklady.

IV. obraz – Šípková Růženka

Zlá čarodějnice, žárlící na krásnou Růženku zakleje ji i celý královský dvůr se všemi živými tvory do hlubokého spánku, který nyní střeží jen starostlivý Rok se svými měsíci. Minulo jaro, léto pak vystřídal podzim a zámek pak zarostl růžemi. A tehdy přišel princ z daleké země, odhodlaný vysvobodit zakletou Růženku. Namáhavě se prodíral růžemi, které mu bránily v přístupu k zámku. Sluneční paprsek, který osvítil spanilou tvář zakleté Růženky, dodal princi takovou sílu, že posléze přece jen prorazil trnité keře růží a polibkem vysvobodil nejen Šípkovou Růženku, nýbrž zbavil celý zámek prokletí.

V. Obraz – Zvířátka a Petrovští

Kohout pes, kočka a osel vydali se na zkoušenou do světa. Bylo k večeru, když zvířátka došla do hlubokého lesa. Již se chtěla uložit k spánku, když byla vyrušena výstřelem a za chvíli, sotva se zvířátka v lese skryla, stala se svědkem toho, jak loupežníci přepadli a oloupili cizince a jeho sluhu. Zvířátka tím byla pohoršena, a proto překvapila a postrašila loupežníky, dělící se o kořist. Loupežníci utekli daleko za hory, celý kraj byl od nich osvobozen a rozradostněné květinky vesele kynou hrdinným zvířátkům.

VI. obraz

Babička končí vyprávění pohádek. Do parku padá večerní chlad. Babička posílá děti spát a přeje jim, aby se jim zdálo o pohádkách, a aby si z nich vzaly poučení, že dobří a stateční musí vybojovat dobro pro celý svět a zlo musí být potrestáno.

Z tisku:

Práce, Olomouc, 10. Května 1951

V krajském oblastním divadle v Olomouci byla v těchto dnech uvedena premiéra velmi známého a populárního baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Dobrá práce celého kolektivu na jevišti i mimo ně dovedla zaujmout diváky, kteří se tentokráte rekrutovali z řad našich průmyslových dělníků. Je třeba se nad tím zamyslit a položit si otázku: Kolik dělníků a drobných rolníků mohlo si dovolit jít se podívat do divadla na premiérové představení dříve? Hra o sobě sama řekla mnoho. Vyslovil to i montér František Škrabal z Olomouce, když řekl: „Je zajímavé, jak velmi přesně byly provedeny jednotlivé pohyblivé prvky ve všech baletech a tanečních dílech.“ (…)

Rolnice K. Brodáková, která přijela na premiéru zvláštním autobusem ČSAD z venkova, viděla klad hry zase v něčem jiném. „Velice se mi líbila kostýmová výprava. Dovedu se představit, kolik bylo třeba práce k zhotovení kostýmů, aby byly opravdu dokonalé, a aby se nám líbily.

Sobotní premiéra měla dobrou úroveň, i když balet ve skupinkách nebyl vždy jednotný a sladěn s hudebním doprovodem. Velmi dobré baletní výkony podali Dr. Konárská, Anny Huelle, J. Würzler, O. F. Bernatík a Viktor Vallo.

Lidová demokracie, 11. Května 1951

V Olomouci byly jednotlivé tance slušné úrovně, rovněž počet tančících byl rozšířen a bylo vůbec vidět, že choreograf se velmi snažil. Vyšlo však představení roztříštěné, bez hladkého spádu, až na výjimky bez pozoruhodnějších výkonů. Rovněž výprava zůstala hodně dlužna tomuto představení. Drobné kazy režijní o premiéře ještě přispěly k slabému dojmu z tohoto nastudování.

 

 

Viktorka 27. 10. 1951

ZBYNĚK VOSTŘÁK

Choreografie – O. F. Bernatík

Režisér – Karel Jernek

Dirigent – Adolf Vozka

Výtvarník – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Olga Filipi

Viktorka – Libuše Roháčová, Olga Vaňková

Její přítelkyně – Blanka Ziegelheimová, Marcela Hrubá, Zdenka Kročilová, Milada Žáková, Marie Volčková

Černý myslivec – O. F. Bernatík

Děti – žačky baletního kursu KOD

Víly – Dáša Jílková, Jarka Krejčí a členky baletu

Obsah:

I. obraz

Na louku u lesa vbíhají veselé dívky s Viktorkou, aby nažaly trávy. Škádlení se soustřeďuje na Viktorku, jíž děvčata předhazují podivného myslivce, stále za ní slídícího. Jejich veselí přeruší sám černý myslivec, před nímž se dívky rozutekou. Prchající Viktorku však zadrží úraz na noze. Myslivec jí ošetří pohmožděnou nohu. Dlouze si oba pohlédnou do očí a Viktorka je ztracena – následuje černého myslivce jako očarována.

II. obraz

Viktorka se vrací polní cestou nešťastná a zklamaná s nemluvnětem v náručí. Její smysly jsou již zkaleny. Usedá s dítětem u božích muk. Bojí se dospělých lidí, jen s dětmi si – sama dětinská – rozumí. Hraje si s nimi a zdobí se jejich věnečkem. Příchod vesnickým děvčat však Viktorku zaplaší.

III. obraz

Měsíčná noc vyčaruje pomateným smyslům Viktorčiným pohádkové zjevy víl. Přitahována vodním živlem, vrhá Viktorka do vln nejprve věneček a pak i své děťátko a zpívá mu ukolébavku.

IV. obraz

Za bouře v lese spatřuje šílená mysl Viktorčina v každém stínu podobu svého svůdce. Uštvaná přeludem, klesá Viktorka, zasažena bleskem, do milostné náruče smrti.

 

 

Karneval 27. 10. 1951

ROBERT SCHUMANN

Choreografie – O. F. Bernatík

Dirigent – Adolf Vozka

Výtvarník – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Olga Filipi

Kolombína – Blanka Ziegelheimová

Harlekýn – O. F. Bernatík

Pierot – Libuše Roháčová, Olga Vaňková

Pantalon – Ludva Knotek

Kokety – Jarka Krejčí, Marie Studeníková

Poesie – Dáša Jílková

Tragedie – Jarka Krejčí

Hudba – Libuše Roháčková, Eva Zatloukalová

Motýlek – Zdena Kročilová

Šašek – Milada Žáková

Dále tančí – Marcela Hrubá, Marie Volčková, Eva Zatloukalová, Helena Vrbíková, Jiřina Zahradníková, Marie Studeníková, Zdenka Miková a členové sboru lidové zpěvohry.

Obsah:

V karnevalovém reji se vše veselí. Jedině Pierot je nešťastný, protože miluje Kolombinu, která však svou lásku dala Harlekýnovi. Pierot se cítí opuštěn, stále však ještě doufá v přízeň Kolombiny. Avšak marně. A tak uprostřed karnevalového reje odchází se zlomeným srdcem.

 

 

Bachčisarajská fontána 9. 5. 1953

BORIS VLADIMIROVIČ ASAFJEV

Režie a choreografie – Ladislav Hunka

Dirigent – Karel Moor

Scéna – Ing. arch. Miroslav Kouřil

Kostýmy – Bronislava Tomášková

 

Kníže Potocký – Alois Tesař

Marie, jeho dcera – Drahomíra Konárská

V8clav, její ženich – Viktor Vallo

Mariina přítelkyně – Ilona Netková

Václavův přítel – Miloslav Lipinský

Girej, tatarský chán – Dmitrij G. Barský

Zarema, jeho hlavní žena – Olga Vaňková

Otrkokyně – Vlasta Kovalčíková, Jarmila Švehlová, Božena Becková¨

Vojevůdce Nurali – Miloslav Lipinský

Tatarský zvěd – Miloslav Lipinský

Mariina služebná – Františka Egermaierová

Eunuh – Josef Würzler

Dále tančí – Eva Beková, Věra Čeramáková, Anna Jemelková, Věra Holešovská, Zdenka Miková, Milada Moorová, Ina Puschmanová, Máša Schweitzerová, Jiřina Zahradníková, Blanka Zeigelheimová, Milada Žáková, Miroslav Dvořák, Bohumír Nohel, Jaroslav Wiaskorn, Jiří Dostál, Zbyněk Pohlídal.

Obsah:

Prolog: U fontány. Chán naslouchá jednotvárnému šumění fontány a ve vzpomínkách se mu zjevuje celá tragická příhoda.

I. dějství

Sad před zámkem Potočných. Z osvětlených oken zaznívá hudba, v zámku je ples pořádaný k oslavě narozenin knížecí dcery Marie. Marie se schází se svým snoubencem Václavem v sadě, aniž oba zpozorují tatarské zvědy, kteří slídí kolem zámku. Za zvuků polonézy se slavnost přenese do zámeckého parku. Do všeobecného veselí a přípitků zazní dusot koní tatarské hordy. Ženy prchají do zámku a muži se připravují k obraně. Strhne se urputný boj, ve kterém Tataři vyvraždí celou společnost a mladé dívky odvedou do otroctví. Václav a Marie, zahaleni závojem, prchají. Cestu jim zkříží Girej, který v souboji Václava probodne. Girej strhne závoj lkající Marii a uchvácen její krásou, unáší ji v náručí.

II. dějství

Girejův harém v Bachčasaraji. Mladé krasavice harému, kterým vévodí hlavní žena chánova, Zarema, krátí si tancem dlouhou chvíli. Ozve se hluk blížícího se vojska, vrací se Girej z vojenské výpravy. Vstupuje do harému, kde ho ženy nadšeně vítají a kam také na nosítkách přinášejí Marii. Chán je očarován krásou polské dívky a ani nepohlédne na svou oblíbenkyni Zaremu. Nadarmo pokoušejí se ženy svými tanci rozveselit chána, jejich i Zaremin tanec zůstává nepovšimnut. Zarema zoufale bojuje o chánovu lásku a ostatní se vysmívají družce, která až dosud byla terčem jejich závisti. Ještě jednou se snaží Zarema získat Girejovo srdce, ale je odmítnuta. Klesá bez smyslů k zemi.

III. dějství

Mariina komnata v Bachčisarajském paláci. Marie se modlí a vzpomíná na domov. Přichází Girej a vyznává jí lásku. Marie však před ním s hrůzou ustupuje. Girej pohnut jejími slzami odchází a Marie usíná. Ve snu se jí zjevuje Václav a prožívá s ním znova šťastné chvíle. Když usne služebná, vkrade se do pokoje nešťastná Zarema. Nejdříve prosí, aby jí Gireje vrátila, nakonec jí vyhrožuje smrtí. Služka se probudí a zděšená běží pro pomoc. Pronásledovaná Marie běží ke dveřím, ale vtom vstupuje přivolaný chán. Marie se zastaví před nenáviděným Girejem, zapomíná na nebezpečí a Zarema ji dostihne a zasadí smrtelnou ránu. Girej vydává Zaremu strážím.

IV. dějství

Nádvoří Bachčisarajského paláce. Girej sedí sklesle na nádvoří. Vojevůdce Nurali přináší svému veliteli bohatou kořist, korouhve, drahocenné šperky a nové otrokyně, které nadarmo prosí chána o navrácení svobody. Nic nevyruší Gireje z jeho chmur, ani smrt Zaremy, kterou stráž svrhne z terasy paláce, ani divoký, válečný tanec Tatarů.

Epilog

U fontány. Před Girejem pohrouženým ve vzpomínkách vyvstává obraz Zaremy a Marie. Čarovné vidění mizí, Girej odchází a s ním doznívá šumění fontány slz.

 

 

Sůl nad zlato 13. 3. 1954

JAN HANUŠ

Balet o prologu a 5 obrazech. Podle pohádky Boženy Němcové volně zpracoval skladatel.

Režie a choreografie – Ladislav Hunka

Dirigent – Karel Moor

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Olga Filipi

Režijní a choreou. Spolupráce – Dimitrij Grigorovič Barský

Stařeček – Jaroslav Sobota

Král – Alois Tesař

Princezna tvrdého srdce – Olga Vaňková

Princezna marnivá – Lída Moskalová

Princezna Maruška – Drahomíra Konarská

Honza – Viktor Vallo

Honzova maminka – Kamila Dubínová

Černý, králův ministr – Dimitrij Grigorovič Barský

Princ ze sousední země – Ladislav Hunka

Princ z daleké země – Josef Würzler

Šašek – Věra Holešovská

Chůva – Františka Egermaierová

Husopaska – Věra Čermáková

Pastýři – Robert Hučín, Adolf Školout

Tance ve III. obraze tančí:

Španělský – Božena Becková, Vlasta Kovaříková

Maurský – Jarmila Švehlová

Český – Věra Čermáková, Milada Moorová, Jiřina Zahradníková, Robert Hučín, Miloš Nohel, Adolf Školout

Družiny princezen, pážata, dvořané, černí lovci, příšery, kuchtíci, služebné, poselstvo, černoušci, venkovský lid

Spoluúčinkuje celý operní sbor a žáci baletní školy KOD  

Obsah:

Prolog. Stařeček zpívá starou legendu o vzniku soli. Tři královské dcery se baví hrou v parku. Stařeček k nim přichází a prosí o almužnu. Obě starší dcery jej tvrdě odmítnou, jen nejmladší dcera Maruška mu daruje svůj jediný prsten. Sestry se za to na ni osopí a Maruška s pláčem odbíhá do zámku

I. obraz

Na nádvoří královského zámku se vše chystá k slavnostnímu přijetí prince ze sousední země, který přichází požádat o ruku nejstarší princezny. Ta jej však odmítá, poněvadž na radu Černého chce vládnout sama. Král je nespokojen rozhodnutím své nejstarší dcery. Je stár a panováním unaven a chce předati vládu té dceři, která prokáže, že ho má nejraději. Nejstarší princezna ho přesvědčuje, že ho má raději než svůj zelený vínek, mladší princezna pak se snaží dokázat, že ho má ráda nad šperky, zlato a drahé kamení. Král vykazuje oběma místo po svém boku a dvořané jásají. Nejmladší, Maruška, přináší svému otci na důkaz lásky chléb a sůl. Černý zesměšňuje Maruščin dar a popuzuje krále proti ní. Král vykazuje Marušku ze zámku. Na útěku se zjevuje Marušce stařeček, kterého obdarovala a dává ji na cestu kouzelnou žebráckou mošničku.

II. obraz

Znavená Maruška plná úzkosti bloudí temným lesem, leká se vlastních stínů a představ. Vyčerpaná usíná a v neklidném spánku se jí zjevuje černý v podobě démona. Rozpoutává bouři a přivolává příšery, které se na ni sápou. Po procitnutí se však objeví skutečný černý a dvoří se jí. Nabízí ji královskou korunu a šperky, aby ji získal a tím zatratil jako její sestry. Maruška však odmítá a pokouší se uprchnout. Černý přivolává na pomoc své lovce, kteří mají Marušku unést. Ale Maruščino volání o pomoc zaslechne dřevorubec Honza: rozežene černé lovce a Marušku vysvobodí. Maruška děkuje svému zachránci. Honza je okouzlen neznámou krásnou dívkou. Oba k sobě pocítí lásku a Honza odvádí Marušku do chaloupky ke své mamince. Černý jako přízrak pozoruje se zlobou jejich odchod

III. obraz

Na zámku panuje velké vzrušení, je očekáván příchod prince z daleké země. Má být vystrojena hostina, ale všechna sůl v zámku je vyčerpána. Na dotaz kuchařů káže Černý vařit bez soli. Vracejí se poslové ze sousední země, kam je král poslal pro sůl. Přicházejí s prázdnou, poněvadž princ ze sousední země, uražen princezniným odmítnutím odepřel sůl prodat. Přichází princ z daleké země se svou suitou a uchází se o prostřední princeznu. Princezna, zlákána jeho bohatstvím, souhlasí státi se jeho ženou. Pak zasedne ke slavnostní královské tabuli. Ale běda! Všechna jídla přicházejí na stůl neslaná. Hosté ochutnávají, tváří se kysele a chod za chodem odmítají. Princ znechucen zvedá se od stolu a nadutě odchází, protože nechce princeznu ze země, kde nemají ani sůl. Pohaněná princezna vypukne v hysterický pláč a vyčítá své starší sestře, že její vinou přišla o ženicha. Černý princezny proti sobě popouzí a ony svalují vinu na krále. Ten nyní poznává zkaženost a věrolomnost obou svých starších dcer a vykazuje je z domu. Poznává, jaké křivdy se dopustil na Marušce a dává ji neprodleně hledat.

IV. obraz

Zatím žije Maruška klidně v lesní chaloupce s Honzou a jeho maminkou a pomáhá jim hospodařit. Přicházejí pastýři s husopaskou a naříkají, že mají chléb, pečený bez soli. Maruška přináší mošničku, již dostala od stařečka a v níž soli neubývá. Solí pastýřům chléb a dává jim ještě do zásoby, což pozoruje ukrytý Černý a jeho lovci. Přepadnou Marušku a vezmou ji kouzelnou mošničku. Pastýře rozeženou, Marušku s maminkou odvedou a Honzu připoutají ke stromu. Pastýři, přivádějící z vesnice posilu a královské poselstvo, hledající Marušku, vyprostí Honzu z pout. Honza vyzývá všechen lid, aby šli osvobodit Marušku s maminkou a dobýt zpět uloupenou mošničku. Všichni ho nadšeně následují.

Mezihra: Pochod na královský zámek

V. obraz

Na zámku se mezitím obě starší sestry spojily s Černým a zmocnily se vlády. Krutě vládnou obyvatelům zámku i poddaným, kteří zároveň chřadnou nedostatkem soli. Sestry se tahají o ukradenou mošničku, v té však není po soli ani památky. Přivádějí Marušku a nutí ji, aby poručila mošničce sůl vydat. Maruška odmítá. Připojuje se k nim Černý a vyhrožuje Marušce. V tom však vtrhne na zámek na pomoc Honza se svým lidem. Černí ustupují před sílou lidu, vedeného Honzou, který se vrhá na Černého a vytrhne mu mošničku. Maruška a Honza spěchají sobě vstříc a král i radostí plačící maminka s radostí žehnají svým dětem. Král odevzdává Honzovi korunu a Maruška sůl lidu. Všichni jásají a tančí radostí, i Honza s Maruškou. Starý král poznává, že Maruška ho měla přece nejraději, protože poznal, že je sůl nad zlato.

 

 

MAŠKARÁDA 6. 4. 1955

ARAM CHAČATURJAN

Režie a choreografie – Miloslav Lipinský

Dirigent – Adolf Vozka

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – J. Walter j.h.

Tančí – Ilona Netková, Dana Zavadilová, Josef Rada a baletní soubor

 

 

KRÁL LÁVRA 6. 4. 1955

JAROSLAV DOUBRAVA

Balet o 4 dějstvích podle K. H. Borovského na libreto skladatele v úpravě M. Lipinského

Režie a choreografie:  Miloslav Lipinský

Dirigent – Iša Krejčí

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Olga Filipi

 

Král Lávra – Dimitrij Grigorovič Barský

Starosta města – Josef Würzler

Kat – Adolf Školout

Kukulín – Josef Rada

Kukulínova milá – Marta Brunnerová, Inge Puschmannová

První měšťka – Ilona Netková

Druhá měšťka – Vlasta Kovalčíková

Kráska z obrazu – Naděžda Hladká, Božena Becková

První holič – Karel Schäffer

Druhý holič – Robert Hučín

Červíček – Eduard Gabaj

Tančí baletní soubor, spoluúčinkuje operní sbor.

Prolog zpívá Mirko Novák.

Kostýmy zhotoveny pod vedením J. Černého a St. Litvína

Hlavní přestávky po Maškarádě a 2. Obrazu Krále Lávry

 

Maškaráda

Jevištní inscenací Chačaturjanovy suity je zdůrazněna absolutní tanečnost této hudby. Název Maškaráda je režijním zaměřením pojat ve smyslu fantazie prostředí, i v samotné komposici tanečního projevu, v níž se diváku taneční komposice předkládá. Programnost v jevištní inscenaci této hudby je radost, která je charakterem jednotlivých čísel hudebních usměrňována buďto do lyrického projevu tanečního či naopak.

Král Lávra

I. obraz

Město krále Lávry. Na úsvitu dne kráčí ulicí časný chodec. Je to královský biřic. Upevňuje oznámení s královskou pečetí na zeď domu, v níž se všem na vědomí dává, že jako každý rok na svátky Letnic tak i letos se král Lávra nechá stříhat od holiče, který bude k tomu účelu vylosován. Lidé, kteří začínali oživovat město, si všímají vyhlášky. Budí v nich zděšení, neboť vědí, že i tentokrát se bude opakovat každoroční tragédie holičského cechu, že vylosovaný holič Lávru ostříhá a pak bude popraven. Proč se tak děje, nikdo neví. Kukulín, mladý holič, který s chutí vykračuje do krásného rána, se zděsí, když si přečte oznámení. A druzí holiči rovněž. Radující se městský lid je marně strhává do víru tanečního veselí. V tom už ulicí spěchá starosta města do radnice, odkud vyjde pak s průvodem vojáků, aby provedli veřejné losování mezi holičským cechem. Všechno se rozprchne. Zůstává jen zamyšlený Kukulín. A v tom se objevuje nic netušící Kukulínova milá. Kukulín se ale namísto radostného pozdravení s ní skoro rozpláče. Ukazuje milé královské oznámení. I milá je poděšena, ale pak se vzchopí a utěšuje Kukulína, že nemusí být zle právě pro něho. Kukulín ale setrvává ve stavu rozpoložení, ale když milá nepřestává se svým optimismem, uteče od ní a zavírá se do svého krámku. A tu sama milá propadá svému vnitřnímu zakrývanému napětí a zlostně strhává královské oznámení se zdi domu a trhá je na kousky. A tu přichází starosta s průvodem vojáků. Fanfáry svolávají lidi. Nastává losování. Los padne právě na Kukulína. Vojáci se ho zmocní a odvlékají ho do hradu. Zoufalá milá odbíhá za nimi.

II. obraz

Místnost v hradě krále Lávry. Lávra v zamyšlení očekává příchod holičův. Což on není také člověk? Pro něho jsou jen pusté chodby hradu, v nichž skrývá svou pravdu. Lávra v zamyšlení se plouhá chodbou pryč. Po nějaké chvíli vcházejí vojáci s Kukulínem. Pak opět přichází král, zkoumavě měří Kukulína., posílá všechny pryč. Vyzývá Kukulína k holení. Usazuje se na židli a sejme korunu z hlavy. Na Lávrově hlavě se objeví oslí uši. Kukulín strne. Lávra nervosně čeká, stydí se vlastně před Kukulínem. A tu Kukulín přiskočí a prohlíží Lávrovy uši. Lávra ztrácí trpělivost, vyskočí se židle a oboří se na Kukulína. Kukulín poděšen chce prchnout. Na Lávrovo znamení však vcházejí kati a zadržují Kukulína. V tom vběhne Kukulínova milá. Vyrve Kukulína z rukou katů a prosí krále o milost.

Lávra pozoruje oba mladé lidi a je jimi dojat. Hrouží se zase do sebe a utíká se k svým, pro něho nesplnitelným, představám. Pak volá k sobě Kukulína. Vymáhá na něm slib, že nesmí nikdy nikomu říci, co uviděl. Kukulín slibuje. Lávra mu dává milost. Zanechává Kukulína s milou o samotě. Pak zazní slavnostní fanfáry. Kukulín hledí na přicházející královský průvod. Překvapeného Kukulína oblékají do skvostného šatu, stává se dvorním holičem pro všechny časy. Kukulín se vzpamatuje a z radosti se dává s milou do křepčivého tance. Přidávají se i dvořané i udivený starosta. Tanec přechází do celého hradu, vše se raduje, že se Lávra změnil. Náhle si Kuklín všimne Lávry, který stojí opodál a vše pozoruje. Kukulín posílá milou pryč, a když s Lávrou osamí, nabízí Lávrovi židli a teď už s chutí zaboří do Lávrových vlasů ruce a dává se do práce.

III. obraz

Za městem krále Lávry. Je krásná měsíční noc. Kukulín se prochází s milou, jsou šťastni, Kukulín ale přesto není spokojen, stále musí myslet na Lávrovy uši, má je stále před očima. Ať se podívá kamkoliv. A milá stále na něj naléhá, aby zvěděla příčinu těchto Kukulínových stavů. Rád by jí to Kukulín řekl, ale tu si vzpomene na nebezpečí, které by mu pak hrozilo. Milá se zlobí, zanechává Kukulína samotného a uteče pryč. Kukulín osamocen propadá svým trýznivým představám. Tu si všimne kolem rostoucích vrb. Zdá se mu, že jedna z nich ho k sobě volá, že roztahuje své větve jako uklidňující náruč moudré bytosti. Vracejí se však děsivé představy s novou silou a Kukulín jím již podléhá. Nakonec se vrhá k vrbě a šeptá jí tajemství krále Lávry, které ho tak sužuje. A hle – Kukulína již nic neděsí, stává se klidnější, je mu najednou dobře. Odchází uklidněn domů.

Svítá. Kolem vrby, která zvěděla Kukulínovo a Lávrovo tajemství, procházejí muzikanti do Lávrova města, aby hráli lidem i králi. Přišli až z Čech. Pan Červíček, který hraje na basu, Ztratil z ní kolíček. A tak z nouze si uřízne větvičku náhodou z té vrby, již Kukulín svěřil tajemství. Udělá z ní náhradní kolíček, aniž tuší, co tím všechno způsobí.

IV. obraz

Síň v Lávrově hradě. Vchodem zvenčí proklouzne Kukulínova milá. Jde hledat Kukulína. Vyčítá si, že Kukulína nerozvážně opustila a zanechala jej v noci v jeho bědném stavu. Ale Kukulín náhle přichází již klidný. Když spatří milou, zarazí se. Nevítá ji, zazlívá jí, že ho opustila ve chvíli, kdy potřeboval mít někoho u sebe. Vyčítá jí …ale v tom přicházejí sluhové a otevírají vrata do síně. Lid se hrne dovnitř. Starosta představuje králi lid a hned zahajuje před králem taneční veselí. Přicházejí i muzikanti z Čech, mimo pana Červíčka, který se ztrátou kolíčku opozdil. Hrají do tance. Během tance doběhne Červíček se spravenou basou a přidá se k muzikantům, všechno strne. Z basy se ozývá zpěv, který prozrazuje Lávrovo tajemství. Zděšení je veliké. Koruna se svezla Lávrovi z hlavy a pod ní se objevují oslí uši. Zděšený Lávra prchá. Vše se směje, někteří lidé již vyběhli z hradu ven, aby pověděli tajemství dále. Přibíhají pak další lidé, aby se na vlastní oči přesvědčili o skutečnosti, a spatří náhle majestátu zbaveného Lávru, ubohého a vyděšeného, který se strachem očekává, co se bude dít. V této chvíli si však lid uvědomuje těžký osud Lávry, s pochopením bere člověka – Lávru – mezi sebe a vyvádí jej z temnot dusných královských síní – prvně bez ukryté vady – na světlo denní. Vděčný a dojatý Lávra stane mezi vraty a hledí do sluncem prozářeného dne. Poprvé ve svém životě volně vydechuje. A za nimi šťastný Kukulín s milou, kteří se usmířili a vykračují spolu do svého nového radostného života.

Z tisku:

Recenze především chválily Doubravovu hudbu „českou a bezprostředně působící na posluchače svou melodickou notou, pestrými zvukovými barvami a dramatickou silou.“

Pro mladého choreografa Lipinského byla inscenace Lávry těžkou zkouškou. Lze říci, že v ní obstál dobře a projevil nesporné nadání v pohybovém tlumočení děje, v dynamickém ztvárnění akcí vedoucích postav a tanečních komparsů i ve vytváření působivého jevištního obrazu.

Znamenitá scénická výprava Ot. Šimáčka byla silně působivou složkou provedení, které mělo zasloužený úspěch u obecenstva.

Ze sólistů soustředily na sebe pozornost v prvé řadě výkony holiče Kukulína a jeho milé. Výtečný byl starosta v karikujícím podání J. Würzlera i Lávra D. G. Baryského. V rolích klepavých měštek se velmi dobře uplatnily I. Netková a V. Kovalčíková.

Premiéra byla uvedena baletním provedením Chačaturjanovy Maškarády, v níž se uplatnil celý baletní soubor v pečlivě nastudovaných temperamentně provedených tanečních scénách.

                                                                                                     

 

Spící krasavice 11. 2. 1956

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

Balet o prologu a 3 dějstvích

Režie a choreografie – M. Lipínský, úprava: R. Macharovský

Dirigent – Karel Moor

Scéna – Václav Šprungl j.h.

Kostýmy – Miroslav Walter j.h.

 

Král Florestan – Karel Schäffer

Královna – Františka Smetanová

Princezna Aurora, jejich dcera – Eva Beranová

Princ Desiré – František Voldán

Galifron, jeho přítel – Eduard Gabaj

Katalabjut, ceremoniář – Josef Würzler

Zlá víla Karabos – Ilona Netková

Dobrá víla Siréna – Milada Chourová

Víla štěbetající kanárek – Vlasta Kovalčíková

Víla upřímnosti – Eva Zatloukalová

Víla silných vášní – Jarmila Záhořáková

Víla úrody – Věra Kodetová

Víla květů – Naděžda Hladká

Kavalíři víl – Josef Soták, Eduard Gabaj, Jan Choura, Adolf Školout, Josef Kelich

Princové, nápadníci princezny Aurory – Josef Soták, Eduard Gabaj, Ladislav Tajovský, Jan Choura

Přítelkyně princezny Aurory – Věra Čermáková, Olga Sotáková, Olga Streihuberová

Víly drahocennosti – Eva Zatloukalová, Jarmila Záhořáková, Věra Kodetová

Vlk a Karkulka – Eduard Gabaj a Olga Streihuberová

Popelka a princ – Věra Čermáková a Jan Choura

Modrý pták – Ilona Netková, Milada Chourová, Ladislav Tajovský

Kočička a kocour – Olga Sotáková, Josef Soták

Spoluúčinkuje operní sbor

Hlavní přestávky po 2. a 4. obrazu

Kostýmy byly zhotoveny ve vlastních dílnách pod vedením Josefa Černého a Stanislava Litvína

Obsah:

Prolog

Na dvoře krále Florestana je vše připraveno k velké slavnosti. Sešlo se mnoho vzácných hostí, kteří se zúčastní křtin princezny Aurory.

Přichází král a královna – slavnost začíná. V sále se objeví víly, které přinášejí dary své kmotřence Auroře. Průběh slavnosti je přerušen příchodem zlé víly, kterou nešťastný obřadník zapomněl pozvat. Rozzlobená víla pronáší nad princeznou věštbu, podle které se Aurora ve svém dospělém věku bodne do prstu a na věky usne. Dobrá víla však mění předpověď víly Karabos – Aurora se probudí ze spánku polibkem prince, který je okouzlen její krásou.

I. dějství

Z okolí zámku jsou odstraněny všechny ostré předměty, které by mohly poranit princeznu Auroru. Aurora právě dovršuje svůj dvacátý rok. Dostavivší se princové se marně snaží získat Auroru pro sebe. Aurora všechny odmítá a dává přednost radovánkám ve společnosti svých družek. Princezninu pozornost upoutá postava, která se zde objevila se zlatým vřetenem. Princezna vezme vřeteno a dá se s ním do tance. Pojednou vykřikne. Píchla se do prstu. Zděšená společnost poznává v neznámé zlou vílu. Princezna upadá v hluboký spánek. Zlá víla upokojena mizí. Ihned se však objeví dobrá víla, která chrání Auroru a nechává celý zámek upadnout do milosrdného spánku.

II. dějství

Dvorská společnost prince Désiré tráví příjemné chvíle na vyjížďce. Když nastane soumrak a celá společnost se navrací na princův zámek, setrvá princ sám, jakoby zdržován neznámým hlasem. Objevují se víly, které překvapenému princi vykouzlí zjevení překrásné Aurory. Princ je očarován a zahoří láskou k Aurořinu zjevení. Snaží se prchající přelud Aurořin najít a prosí víly o pomoc. Víly ho odvádějí za Aurorou.

III. dějství

Víly přivedly prince na místo, kde stojí do spánku pohroužený Florestanův zámek. Princ spatřuje Auroru, spící v hlubokém spánku a je tak dojat její krásou, že ji políbí. V tu chvíli mizí prokletí Aurořino, láska princova probouzí spící krasavici a sní celý zámek k životu.

IV. dějství

Slaví se svatba Aurory s princem. Slavnost zpestřuje přítomnost personifikovaných pohádkových bytostí. Objevuje se vlk s Karkulkou, Zlatovláska s princem, Popelka s princem, modrý pták a kočička s kocourem. Všichni se radují z lásky a štěstí mladé královské dvojice.

Z tisku:

Svobodné slovo, 29. Března, 1956

Kladem bylo většinou i obsazení, kde ve vedoucích rolích světové proslulosti ukázaly schopnost a uvědomělé podání hlavně tanečnice. I v Praze známá E. Beranová patří na taneční scéně ke zjevům, od nichž si můžeme do budoucna mnoho slibovat. Zajímavý part zlé víly originálně tančila I. Netková, pěkné byly výkony M. Chourové a I. Puschmannové. Mladému choreografu M Lipinskému je nutno přiznat osobitost a promyšlenost pojetí.

 

 

Gajané 7. 4. 1957

ARAM CHAČATURJAN

Balet o pěti obrazech. Libreto K. N. Deržavin

Choreografie a režie – Rudolf Macharovský

Asistent režie – Eduard Gabaj

Dirigent – Adolf Vozka

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Jan Kropáček j.h.

 

Gajané – Eva Beranová

Giko, její manžel – Rudolf Macharovský

Ripsik, jejich dcera – Věra Králíková j.h.

Armén, bratr Gajané – Ladislav Tajovský

Otec Gajané – Josef Würzler

Matka Gajané – Františka Smetanová

Nune, přítelkyně Gajané – Milada Chourová

Karen, přítel Arména – Josef Soták

Kazakov, velitel pohraniční stráže – František Voldán

Aiša, kurdské děvče – Ilona Netková

Její otec – Rudolf Prejza

Její matka – Marie Tesařová

Ismail, kurdský mládenec – Eduard Gabaj

Tři neznámí muži, Gikovi společníci – Jiří Švec, Josef Studenský, František Muška

Spoluúčinkuje taneční soubor Domu armády, sbor opery KOD a děti baletní školy

Hlavní přestávky po 1., 2. a 4. obraze

Inspicient Antonín Petzold

 

Jevištní stavby vede J. Buka, divadelní mistr – Scénu nasvítil Jan Frühwird, vedoucí osvětlovač – výrobu dekorací řídil J. Sedláček, vedoucí dílen – J. Veselý, vedoucí malírny a J. Jiříček, vedoucí stolárny – Výrobu kostýmů vedli B. Tomášková, inspektorka garderoby – J. Černý, vedoucí dámské krejčovny a St. Litvín, vedoucí pánské krejčovny – Vlásenky byly zhotoveny pod vedením K. Konečného, vedoucího vlásenkárny.

Za jevištní doplňky zodpovídá Inav Oslejšek

Obsah:

I. obraz

Žhavé polední slunce zalévá svými paprsky široce rozložené údolí pohraniční oblasti Arménie. Mladí i staří pilně sbírají chomáče bílých bavlníkových vláken na bavlníkové plantáži. Mezi pracujícími vyniká Armén, veselý Karen a Nune, kteří se snaží rozveselit Gajané. Gajené trápí myšlenka na manžela Gika, který se vyhýbá práci, pije a nejednou hrubě urazil Gajané, s kterou sympatizují všichni ostatní. Polední přestávka; všichni usedají k odpočinku, mládež se rozptyluje tancem. S křikem přibíhá houf dětí, mezi nimi Ripsik, dcerka Gajané. Společné besedování a veselí je přerušeno příchodem podnapilého Gika. Gajané mu domlouvá. Giko však nedbá na její prosby, vytahuje balíček peněz a nutí ji, aby s ním odtud odešla – ovšem marně. Na návštěvu přijíždí velitel pohraniční stráže Kazakov. Všichni jej radostně vítají, přinášejí mu pohoštění a staří připíjejí na jeho zdraví. Opět se rozproudí tanec. Tančí Armén, Karen i Nune a konečně i Gajané začíná svůj tanec – monolog, v němž spojuje žal svého života a zapomenutí v práci. Její zraky se setkávají s pohledem Kazakova. Zmocňuje se jí neklid z poznání svého citu. Kazakov se loučí. Dívky mu přinášejí růže. Tu nejkrásnější s posledním pohledem dává Gajané. Kazakov odchází, doprovázen všemi. Gajané zůstává sama. Z úkrytu za stromem vychází Giko, který vše pozoroval. Chce Gajané vyrvat růži a týrá ji. Vracející se Armén a ostatní hoši se zastanou Gajané, nastává hádka a rvačka, při které Gika vyženou. Zvonec opět volá do práce.

II. obraz

Na večer se scházejí dívky u Gajané ke tkaní koberce. Přicházejí i rodiče s Arménem navštívit Gajané a její dcerku Ripsik. Jsou mile přivítáni. Náhle se rozlétnou dveře, na prahu se objeví Giko. Hosté se okamžitě rozcházejí. Na přání Gajané se Giko smíří s Arménem. Po jeho odchodu odhodí Giko masku přívětivosti, je opět zlý a naléhá, aby Gajané rychle uložila dcerku ke spánku. Netrpělivě vyhlíží z okna a dává do tmy znamení pochodní. Přicházejí jeho tři společníci. Jeden z nich mu předává úkol – zapálit bavlníkové sklady. Giko nejprve váhá, ale pohled na peníze rozhodl. Gajané, která celou scénu viděla a vše pochopila, snaží se zmařit Gikův úmysl. Giko je však rozhodnut. V zápase surově sráží Gajané na zem a chvatně odchází se svými společníky, aby splnil svůj slib.

III. obraz

Svítá. V ranní mlze vyhlíží ze skály Aiša svého milého – Arména. Plameny ohniště matně ozařují plstěné stany kurdských pastýřů a ležícího Ismaila, střežícího žárlivě Aišiny pohledy. Přichází Armén a shledává se s milovanou Aišou. Žárlivý Ismail napadá Arména a zakazuje Aiše se stýkat s příslušníkem jiného národ. Armén se energicky postaví proti tomuto požadavku. Ismail se v hněvu vrhá na Arména. Spor rozřeší otec Aiši, náčelník kmene Kurdů, vezme Ismailův nůž a dává ho Arménovi, aby sám potrestal toho, kdo ho urazil a porušil zákon pohostinství. Armén velkomyslně nůž odhazuje a podává Ismailovi ruku na usmířenou. Přicházejí tři neznámí muži. Jsou to Gikovi společníci. Zabloudili v horách a ptají se na cestu. Stávají se podezřelými; pastýři se snaží je zadržet a posílají pro pomoc. Příchází Kazakov se svými vojáky, spiklence odhalí a zatýká. Dole v údolí vzplane zář požáru. Kazakov vyzývá všechny, aby pomohli při hašení.

IV. obraz

Celá dědina je na nohou pomáhá hasit hořící sklady. V panice a zmatku snaží se Giko nepozorovaně uniknout za svými druhy. Pokus o útěk mu překazí Gajané, která ho přede všemi označí za žháře. Giko, který marně přesvědčuje dav o své nevině, rozhoduje se pro zoufalé řešení. Uchopí malou Ripsik, vyběhne s ní na schody hořícího domu a vyhrožuje, že skočí i s dívkou do ohně, nenechají-li ho odejít. Gajané v nesmírném zoufalství prosí dav o záchranu malé Ripsik a umožnění odchodu Gikovi. Staří rozhodnou a svolují. Giko prchá, ale cestu mu zastoupí Kazakov, který zmaří jeho útěk. Giko se mrně obhajuje v nové šarvátce je zatčen a odveden.

V. obraz

Na slavnosti znovu vybudovaného kolchozu scházejí se hosté, aby společně oslavili novou úrodu. Nechybí tu ani Kazakov a Gajané, kteří se sešli, poněvadž si mají mnoho co říci. Je tu i Armén s Aišou a Karen s Nune, kteří hodlají oznámit své zasnoubení. Slunce svítí do rozzářených obličejů šťastných mladých lidí, z jejichž očí září veselost a bujará radost z nadcházejícího nového života.

Z tisku:

Balet Gajené byl prvním celovečerním baletem Rudolfa Macharovského na olomoucké scéně. Tímto dílem choreograf a baletní mistr také oslavil třicet let své umělecké a pedagogické práce.

Z choreografických tanečních výjevů je třeba vysoko vyzvednout Lezginku, zatímco šavlový tanec pro malý prostor nevyzněl, jak se očekávalo.

Z baletních výkonů vynikal technicky nad průměr L. Tasovský (Armen) pevným držením těla i stylovým výrazem a dechem. Eva Beranová v hlavní roli Gajané přes svou tvůrčí snahu nedala postavě dějovou hloubku prožití a výrazu, takže zvláště její monolog v prvním dějství nevystihoval hudební předlohu. Z mužských partií, které převážně předčily dámské, sluší se podtrhnout J, Sotáka, F. Voldána a E. Gabaje, kteří zdůrazňovali dramatickou nit díla jistotou podání. Výrazným protějškem hrdinky baletu byl R. Macharovský v roli Gika, jehož charakteristika zrádce byla po všech stránkách dokonalá.

(Stráž lidu)

Ukázalo se, že správné vedení, pečlivá technická průprava a svědomitá režijní i choreografická práce R. Macharovského je s to vypracovat baletní soubor i jeho sólisty k přesvědčivým, místy i strhujícím výkonům. Představení jako celek působilo především svou jevištní uceleností, správným vystižením prostředí a srozumitelným pohybovým tlumočením děje.

Titulní roli vytvořila E. Beranová s pozoruhodnou technickou i hereckou dokonalostí. Obzvláště v ukolébavce v 2. obraze vynikla jemnost a jímavost jejího podání.

Zvláštní pozornost zaslouží si baletní sbor, který obzvláště v baletní suitě posledního obrazu podal se svými sólisty ukázněný a vcelku dokonalý výkon.

(Lidová demokracie)

Choreograf maďarovský se v provedení Gajané projevuje jako velmi citlivý, s jemným porozuměním pro charakter postav. V baletu nepoužívá špičkového tance a dosahuje tak přesvědčivého účinu, dobře zapadajícího do denního života mladých kolchozním.

Večer byl velkým úspěchem L. Tajovského v roli Arména. Jeho vpravdě svěží, jinošský výraz se snoubí s velkými tanečními dispozicemi, úžasnou lehkostí skoku, která vyvolává u diváků bouři nadšení.

(Svobodné slovo)

 

 

Les petits riens 15. 4. 1956

(Maličkosti)

WOLFGANG AMADEUS MOZART

Taneční fantasie

Dirigent – Karel Moor

Choreografie – Miloslav Lipinský

Kostýmy – Bronislava Tomášková

Tančí – Věra Beranová, Milada Chourová, Ilona Netková, František Voldán a taneční soubor

Z tisku:

„Maličkosti“ řízené K. Moorem byly provedeny dokonale. Baletní soubor, vedený choreografem Mil. Lipinským si dobře vedl jak ve skupinových tanečních scénách, tak v řadě sólových tanečních čísel, v nichž vynikaly Věra Beranová a Ilona Netková.

(19. dubna 1956 Lidová demokracie)

 

 

Labutí jezero 2. jednání 7. 11. 1957

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

Choreografie a režie – Rudolf Macharovský

Dirigent – Adolf Vozka

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Jan Kropáček j.h.

 

Odetta – Eva Beranová

Princ – Ladislav Tajovský

Rudovous – František Voldán

Labutě – B. Becková, V. Čermáková, T. Hernychová, M. Chourová, V. Kodetová, V. Kovaříková, N. Konečná, J. Medková, M. Moorová, I. Netková, O. Sotáková, O. Streihuberová, F. Smetanová, J. Záhořáková, E. Zatloukalová, J. Zahradníková, B. Zeigelheimová

Lovci – J. Bíbrlík, J. Čada,J. Ebenstreit, E. Gabaj, Z. Pohlídal, J. Soták

 

Obsah:

V divoké krajině uprostřed lesní houštiny se ukrývá hluboké jezero. Na jeho břehu stojí chmurná zřícenina starého hradu. O půlnoci, kdy všechna okolní příroda utichá v hlubokém spánku, přivolává zlý kouzelník Rudovous zakleté dívky – labutě, které jenom mezi půlnocí a svítání mohou na sebe vzít lidskou podobu. Princ a jeho přátelé vydali se na lov labutí. Když již chce princ vystřelit na královnu labutí, promění se tato v krásnou dívku – Odettu. Odhaluje mu tajemství kouzla, které tíží ji a její družky. Pouze obětavá láska mladého muže, který dosud nemiloval, může zrušit zlé očarování. Princ, uchvácen citem lásky k Odettě, přísahá jí věrnost.

Rozednívá se, Rudovous zahání prince, a dívky se opět mění v labutě.

Z tisku:

Tato část slavného baletu byla pouze doplněním večera, jehož hlavním programem byla opera Rimského Korsakova Kaščej nesmrtelný. Tisk se proto zmiňuje o baletu sice pochvalně, ale jen velmi kuse; kritiky většinou napadají samotnou myšlenku neúplného uvádění velkého díla.

„Dramaturgicky a umělecky podnětný večer byl doplněn druhým dějstvím Čajkovského Labutího jezera. Olomoucký balet v něm prokázal pěknou úroveň. Umělecky však šlo o doplněk značně problematický. Nač podávat divákovi fragmenty celovečerních děl, když by se v bohaté a rozmanité ruské hudební kultuře našla díla, která by vhodně doplnila Korsakovovu jednoaktovku?“

10. 11. 1957, Svobodné slovo:

„K prvnímu provedení Korsakovovy opery Kaščej nesmrtelný v Olomouci, jež byla slavnostním představením v den 40. Výročí VŘSR připojil olomoucký balet s choreografií a režií R. Macharovského ještě 2. jednání Čajkovského baletu Labutí jezero, na němž bylo zřetelně pozorovat výsledky práce nového vedení baletu.“

9. 11. 1957, Lidová demokracie:

„Druhou půli večera vyplnilo druhé jednání z Labutího jezera v technicky dokonalé scénicky působivé choreografii R. Macharovského. Nesporný úspěch sklidili Eva Beranová v půvabně interpretované roli Odetty, znamenitý Ladislav Tajovský jako princ a temperamentní Fr. Voldán jako Rudovous. Velkým kladem provedení bylo ukázněné a choreograficky pevně zvládnuté vystoupení baletního komparsu, který sklidil několik aplausů na otevřené scéně. Výkony umělců obou souborů byly sledovány naplněným hledištěm s živým zájmem.“

 

 

Giselle, Italské capriccio 17. 11. 1957

Giselle

ADOLPHE CHARLES ADAM

Choreografie a režie – Rudolf Macharovský

Dirigent – František Preisler

Scéna – Slavoj Kovařík

Kostýmy – Jan Kropáček j.h.

Giselle – Eva Beranová, Táňa Hernychová

Bertha, její matka – Františka Smetanová

Vévoda Albert – Ladislav Tajovský, František Voldán

Wilfrid, jeho pobočník – Josef Würzler

Hilarion – Eduard zbaj, Jiří Bíbrlík

Bathilda, snoubenka Albrechta – Božena Trlicová

Kníže z Courlandu, její otec – Alois Tesař

Myrtha, královna víl – Milda Chourová, Eva Zatloukalová

Děvčata, chlapci, šlechta, lovci, pážata a víly

Odehrává se v XVI. Století ve Francii na břehu Rýna

Obsah:

I. dějství

Na samotě daleko od hradu bydlí Giselle se svou matkou. V protějším domečku skrývá se vévoda Albrecht, provázený poručníkem Wilfridem, aby se zde převlékl do selského šatu a mohl se tak setkati s Giselle. Tímto způsobem se spolu již delší čas scházejí. Jeho láska ke Giselle vášnivě vzrůstá a je i z její strany vroucně opětována. Naneštěstí i hajný Hilarion se do Giselle beznadějně zamiloval. Je žárlivý, špehuje Albrechta a snaží se Giselle přesvědčit, že Albrecht není selský hoch, za kterého se vydává. Giselle mu nevěří a Albrecht ho odhání. Pokořený Hilarion přísahá pomstu.

Je čas vinobraní. Venkovská chasa tančí a s ní i Giselle a Albrecht. Matka, starostlivá o zdraví své dcery, odvádí Giselle domů. Přichází lovecká skupina knížete z Courlandu a jeho dcera Bathilda, snoubenka vévody Albrechta. Matka Giselle společnost hostí a poskytuje jí pohostinství ve svém domě. Toho využije Hilarion, vnikne do Albrechotva domku, kde odcizí jeho plášť a meč a dokazuje znovu Giselle, že Albrecht je vévodou. Když Giselle stále ještě nevěří, svolává lesním rohem celou loveckou skupinu. Z domku vychází kníže a Bathilda, okamžitě poznávají Albrechta a diví se jeho převlečení. Ohromená a rozrušená Giselle se táže Bathildy, kdo vlastně Albrecht je. Ta jej označí za svého snoubence. Giselle v návalu zármutku a zklamání zešílí. Pomatená podvědomě vzpomíná na svou lásku k Alrechtovi, maně zavadí o Albrechtův meč, ležící na zemi a probodne se. Umírajíc volá Albrechra a odpouští mu.

II. dějství

Výčitkami štvaný Hilarion přichází v noci do lesa, kde je pohřbená Giselle. Zjevuje se královna víl, zlá Myrtha, svolává ostatní víly k uvítání nové družky. Z hrobu vstává Giselle.

Albrecht přichází ke hrobu s květinami. Zjevuje se mu Giselle a jako vidina ho odvádí do lesa. Mezitím ostatní víly pronásledují Hilariona, uštvou ho k smrti a svrhnou do jezera, kde zhyne. Tentýž osud připravují Albertovi. Giselle ho ochraňuje, ale Myrtha stále naléhá na jeho zničení. Zoufalý Albrecht je již na konci svých sil, když neočekávaně přichází záchrana – svítání. Víly ztrácejí svoji moc a rozprchnou se. Giselle se loučí s Albrechtem a mizí v hrobě.

Albrecht s nastávajícím jitrem procitá ze svého snění.

 

Italské capriccio

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

Balet o 1 jednání

Choreografie a režie – Rudolf Macharovský

Dirigent – František Preisler

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Rudolf Macharovský

 

Luccia – Táňa Hernychová, Eva Branová

Giovanni – František Voldán, Ladislav Tajovský

Giulietta – Jiřina Zahradníková

Mario – Josef Soták

Krčmářka – Blanka Zeigelheimová

Krčmář – Jiří Čada

Obsah:

Luccia dostala od svého milého Giovanniho milostný dopis a přichází na sjednanou schůzku. Dobrá pohoda milenců se však zkalí tím, že děvčata škádlí Giovanniho. Luccia ze žárlivosti začíná svádět Giovanniho přítele Maria, milého Giulietty. Oba temperamentní hoši by se již téměř pobili, kdyby nezasáhla moudrá krčmářka, jež úmyslně vyvolá hádku se svým manželem, aby odvedla pozornost přítomných od souboje obou mladíků. Její záměr se zdaří a nakonec posílá Lucciu do náruče Giovannimu a Giulietta odpouští svému Mariovi. Jásavým a radostným tancem mládí balet končí.

Z tisku:

22. 11. 1957, Lidová demokracie:

Provedením těchto děl olomoucký balet prokázal svou zvyšující se úroveň „a to jak po čistě technické stránce, tak obzvláště po stránce choreografické a režijní.“ (…) „Provedení jako celek je možno označit jako jemný, citově bohatý a dramaticky vzrušený výkon, který v podstatě obohatil repertoár olomoucké scény.“

„V titulní roli překvapila Táňa Hernychová nejen výrazovou bohatostí a pozoruhodnou technikou, ale také strhující dramatičností svého výkonu. Vedle ní se s úspěchem uplatnili především Fr. Voldán jako vévoda Albrecht a J. Bíbrlík jako žárlivý Hilarion. V roli královny víl Myrthy, poněkud akademicky pojaté, na sebe upozornila E. Zatloukalová. Scéna J. Kropáčka j. h., nezvyklá svou stylizovaností, přinesla po výtvarné stránce na olomoucké jeviště nové podněty. Hudebně byla premiéra kap. Fr. Preislerem velmi dobře připravena.“

„Choreograf R. Macharovský vlastně po sedmi letech v podstatě obnovil někdejší svou košickou inscenaci. Dal v ní příležitost mladým lidem. (…) Přes všechnu chvályhodnou snahu, poctivé úsilí a prostotu projevu chybí sólistům ještě notná dávka oné romantické poetičnosti, kterou tak mistrně ve svých Sylfidách zachytil Fokin. Mohou však na svých úlohách růst, mají pro to předpoklady.“

I přes velký úspěch inscenace některé kritiky poněkud negativně hodnotily výpravu baletu a kostýmy tanečníků. „Tak například staromódně „moderní“ výprava Slavoje Kovaříka, která značně odpoetizovala baletní představení, stejně jako kostýmy Jana Kropáčka, nepřesáhly úroveň běžné baletní inscenace.“

Svobodné slovo inscenaci velmi chválilo: „Na olomouckém provedení byla jasně patrna stoupající úroveň mladého souboru, vedeného bohatými zkušenostmi R. Macharovského.“

Další kritiky kladně hodnotily provedení, choreografii a hudební nastudování s jedinou výtkou týkající se scény. „Scéna S. Kovaříka svou rádoby modernou ani zdaleka nevystihla charakter křehkého díla.“ Jiné kritiky postrádaly výrazný spád a drama „Adamův balet vyžaduje podle našeho názoru větší dramatičnosti jak v pojetí jevištního ztvárnění, tak i v pojetí hudby. Preislerovo hudební nastudování, kladoucí důraz na lyrické partie, neprovokuje dramatickou akci na scéně, spíše jen scénu doprovází.“ Po této stránce si daleko lépe dopadlo nastudování Italského capriccia – „zde je práce hlavních postav mnohem osobitější a tím i zdařilejší.“

 

 

Petruška 12. 4. 1958

IGOR STRAVINSKIJ

Balet o 4 obrazech. Libreto Alexandr Benois a Igor Stravinskij.

Choreografie a režie: Rudolf Macharovský

Dirigent: František Preisler

Návrhy dekoraci: Slavoj Kovařík

Návrhy kostýmů: Jan kropáček j.h.

Korepetitor: Dagmar Němcová

Petruška – František Voldán, Ladislav tasovský

Balerína – Táňa Hernychová, Ilona Netková

Mouřenín – Jiří Bíbrlík, Jiří Čada

Šarlatán – Mirolsav krejčí

Bohatý kupec – Alois Tesař

1. pouliční tanečnice – Olga Streihuberová

2. pouliční tanečnice – Olga Sotáková

1. cikánka – Eva Zatloukalová

2. cikánka – Vlasta Kovalčíková

Komediantské děti – Alena Žáková, Kateřina Otáhalová, Vlasta Jančáková, žačky baletního souboru

Lid, děti, pouťoví prodavači, vojáci, policajti

Obsah:

I. obraz

Na petrohradském Náměstí admirality je velký jarmark. Je tu veselo. Přišli se tam pobavit mužici, izvozčíci i kupci. Všichni se hrnou za zábavou a radovánkami. Tato klokotající vřava se náhle zastavuje. Všechny upoutal příchod dvou bubeníků. Z komediantské boudy vystupuje Šarlatán a hraje na kouzelnou píšťalku. Představuje divákům své loutky: silného a bohatého Mouřenína, lehkomyslnou a koketní balerínu a tragicky bezmocného Petrušku (ruského Kašpárka), pouťového hrdinu a romantického snílka, utlačovaného brutalitou života.

II. obraz

Petruškova komůrka v zákulisí loutkového divadla. Šarlatán vhodí Petrušku dovnitř a přibouchne dveře. Osamělý Petruška se marně snaží, aby se dostal ven. Magická hůlka jeho pána mu dala nejen život, ale také lidské vášně. Je nešťastně zamilován do Baleríny. Její lhostejnost ke všem jeho vyznáním ho mučí a dovádí k zoufalství. V tom se dveře otevírají a přicupitá jeho zbožňovaná Balerína. Petruška okouzlený její přítomností se znova snaží ziskati si její náklonnost. Balerína však bez zájmu opět odbíhá. Petruška plný žalu ji chce následovat. Zmateně hledá otvor, kterým by proklouzl. Konečně nalézá slabé místo ve stěně, kterou proráží, jeho tělo však uvázne v otvoru.

III. obraz

Krásný pokojík Mouřenínův. Mouřenín je vyrušen ze své hry s kokosovým ořechem vstupující Balerínou. Balerína se snaží Mouřenína okouzlit hrou na trumpetku, svým půvabem a tancem. Mouřenín je Balerínou nadšen. Jejich cukrování je náhle přerušeno vstupem Petrušky, který rázem pochopí situaci. Žárlivý Petruška o svou milovanou marně bojuje. Mouřenín, který je si vědom své fysické převahy, pyšně a pohrdavě Petrušku surově vykopne. Balarína sleduje zuřícího tyrana pohledy plnými obdivu. Hrubá síla zvítězila!

IV. obraz

Schyluje se k večeru. Dav lidí je upoután hlukem, který vychází z loutkového divadla. Z boudy prchá vyděšený Petruška, pronásledovaný rozzuřeným Mouřenínem, jenž mává vytasenou šavlí. Mouřenín se zbavuje svého soka mohutnou ranou. Hrůzou jatí diváci se tlačí kolem loutky, která se ve smrtelném zápase svíjí na zemi. Přivolaný Šarlatán chlácholí vzrušený dav. Zvedá mrtvého Petrušku a ukazuje jeho ránu, ze které se sypou – piliny! Uklidněný dav se rozchází.

Šarlatán vleče do boudy mrtvou loutku. V tom se nad divadélkem ke zděšení Šarlatána zjevuje Petruškův duch. Zmučená duše loutky, kterou Šarlatán stvořil, jej proklíná. Šarlatán, pln hrůzy, prchá…

 

 

Šeherezáda 12. 4. 1958

NIKOLAJ RIMSKIJ-KORSAKOV

Balet o jednom dějství s prologem a epilogem. Libreto Léon Bakst.

Perský šách – Alois Tesař

Šeherezáda, jeho prvá žena – Eva Beranová – Gabajová, Eva Zatloukalová

Adenaida, jeho druhá žena – Táňa Hernychová, Milada Koberová

Šachův bratr – Josef Soták, Eduard zbaj

Zajatý hindustánský princ – otrok – Ladislav Tajovský, Františe Voldán

Klíčník eunuch – Jiří Švec

Odaliskz, otroci, harémová stráž

Spoluúčinkuje operní sbor

Obsah:

Mocný perský šách se přesvědčil, že jeho nejmilovanější žena ho zradila. Dal ji popravit a rozhodl se, že totéž učiní s každou svou ženou hned po svatební noci. Velkovezírova žena Šeherezáda se stane šáchovou ženou. Ve svatební noci vypráví svému zrazenému manželovi pohádku, která ho upoutá. Slíbí, že bude vyprávět další, když jí šách daruje život. Pro její pohádku a osobní kouzlo si ji šách oblíbí. Šeherezáda vypráví pohádky „Tisíce e jedné noci“ a zde je jedna z nich:

Žil jednou jeden šách se svojí milovanou ženou Zobeidou. Jeho bratr ho často upozorňoval na nevěru jeho milované Zobeidy. Láskou zaslepený šách neuvěřil. V harému žije i bývalá šachova favoritka Adenaida, která se snaží opět získat šachovu ztracenou přízeň. Když šach se svým bratrem odejdou na lov, přemluví žárlivá Adenaida ostatní, aby svými šperky podplatily eunucha, získaly od něho klíče a vpustily do harému otroky. Mezi otroky je i zajatý hindustánský princ, kterého Zobejda miluje. Adenaida zatím tajně vyrozumí šacha, který se rychle vrací. Zobeida se včas ukryje. V harému se strne boj, ve kterém je princ – otrok zabit. Stráž přivádí Zobeidu a stále milující šách ji odpouští. V tom však Zobeida uzří mrtvé tělo milovaného prince a plna zoufalství ej objímá. Rozhněvaný šách ji chce usmrtit, ale Zobeida dobrovolně ukončí sama svůj život.

Z tisku:

„Úspěch olomouckého baletu v poslední Divadelní žatvě a stoupající úroveň souboru za cílevědomého vedení R. Macharovského vedly k volbě odpovědného úkolu, inscenace Šeherezády od N. Rimského-Korsakova a Petrušky od Igora Stravinského. Olomoucké provedení zvládlo s potěšitelným zdarem vcelku úkoly na scéně. Choreograf R. Macharovský dobře odlišil exotický půvab Šeherezády od lidového, místy vtipně satirického děje Petrušky.“

Kritiky chválily výkony všech hlavních představitelů, především pak L. Tajovského, který se bravurně zhostil jak zajatého prince v Šeherezádě, tak také zazářil coby Petruška.

V Divadelních novinách se objevila námitka proti studování podle gramofonových desek, autor upozorňoval, že „představení dostává ráz jakési druhé reprodukce.“ Hudební stránka by měla být přirozená a tempo musí korespondovat s choreografií, nikoli působit udýchaně, nebo nudně. „Studium podle desek vede k schematické jednotvárnosti, nutí i tanečníky do rytmické monotonie, už proto, že deskový zápis je koncertantní a nikoli pantomimický.“ Nebezpečí prostého plagiátorství ničí umělecký potenciál, který jistě orchestr má.

„Není pochyb, že balet klade na všechny účinkující značné požadavky, znásobené ještě malými zkušenostmi v provádění moderní hudby a moderního baletu. Přesto lze říci, že výsledek byl zásluhou choreografa Macharovského a dirigenta Fr. Preislera velmi dobrý. Pokud jde o baletní složku, byl dobře vystižen pantomimický prvek, jenž umocňuje názornost a srozumitelnost.“

V Olomouci úspěšná je především inscenace Petrušky, kterou choreograf a režisér R. Macharovský odvedl bezesporu osobité dílo. Máme na mysli především I. a IV. Obraz, kterým vtip a nápad vtiskly v souladu s hudbou neodolatelné kouzlo. Škoda, že úsilí dirigenta Presilera o výrazné ztvárnění Stravinského partitury brzdí možnosti a dispozice orchestru. Z trojice loutek (…) nejvýrazněji zaujme vyvážený výkon I. Netkové.

Jiné recenze Petruškovi vytýkaly nevýrazný detail a malý smysl pro poetičnost. „Režisér a choreograf Rudolf Macharovský, který se ujal jeho olomoucké inscenace, zůstal mu však dosti dlužen. Rutinovaný, zběžný přistup k věci, přinesl nezralé ovoce. (…) filosofický smysl díla zůstal překryt vnějškovým, sytě barevným podáním, vystihujícím atmosféru partitury jen částečně.“ O Šeherezádě píše že „Macharovský ve snaze o vytvoření efektní podívané sklouzl až do poloh bezmála operetních, přijatých ovšem obecenstvem velmi příznivě. To mnohem menší potlesk sklidilo náročnější dílo Stravinského: inu, Petruška bez poesie je Petruška bez života.“

 

 

Komediantská pohádka 17. 5. 1959

MILOŠ VACEK

Libreto napsal Jaroslav Mareš, laureát státní ceny

Choreografie a režie – Rudolf Macharovský

Dirigent – Adolf Vozka

Scéna – Oldřich Šimáček

Kostýmy – Jan Kropáček j.h.

Asistent choreografie – František Voldán

Korepetitorka baletu – Vlasta Zatloukalová

 

Bezgroš, nejchudší komediant – Josef Würzler j.h.

Vonička, nejkrásnější jeho dcera – Táňa Hernychová, Libuše Marková

Kašpárek, nejlepší jeho dílo – Jiří Bíbrlík, Emil Smetana

Těpic, nejpřísnější ševcovský tovaryš, nejvojenštější šikovatel,

nejmódnější malířský mistr – František Voldán

Chechtoš – Jiří Čada

Jasoš – Jaroslav Gaisbacher

Trník – Josef Vítek

Rosík – Zbyněk Pohlídal

-          Nejveselejší ševcovští učedníci

-          Nejšpatnější vojáci

-          Nejrozpustilejší malíři

Cumodivý, nejzáhadnější muž velikého světa – Rudolf Macharovský

Silodrom, nejsilnější muž na pouti – Antonín Petzold

Tinťulína, nejkřehčí tanečnice, jeho žena – Olga Streihuberová

Brumbác, nejneohrabanější medvěd – Eva Zatloukalová

Brumbátko, nejčilejší medvídě – Renata Fišerová j.h.

Dělkule, nejtupější maršálek země Soldátské – Josef Würzler j.h.

Fiškumprle, nejhlučnější ministr rámusnictví – Josef Válek

Iškumple, nejrámusnější ministr hluku – Miroslav Krejčí

Šumprle, nejodvážnější ministr statečnosti – Zdeněk Lorenz

Kumprle, nejstatečnější ministr odvahy – Josef Osocký

Soldatina, nejhysteričtější žena Soldátska – Lída Táborská

Cimprlína, nejjasnější Její Jasnost princezna cimprlínská – Eva Zatloukalová

Sisulín, nejpovolanější ministr zábavnictví – Jaroslav Heinrich

Tišoton, nejtišší ministr ticha – Vladimír Ott

La Papolo, nejoblíbenější tenor – Konrád Tuček

La Papolino, nejmenší jeho průvodce – Olga Streihuberová

Balancína, nejodvážnější provazolezkyně – Lída Táborská

Pumprlíni, nejnápaditější taneční mistr – Jiřina Medková

Zoolinkdy, nejtalentovanější opice – Blanka Zeigelheimová, Jiřina Šafránková, Věra Černá, Věra Sedláková, Eva Smetanová, Zdena Miková

Dále lid český, cimprlínský, soldátský, panstvo, umělci, děti, zvířata

Obsah baletu:

Prolog

Na okraji města v podzimním podvečeru končí představení chudého starého komedianta Bezgroše a jeho dcery Voničky. Několik diváků se rozmrzele rozchází. Jen městský flink Těpic zůstává, aby opět neodbytně obtěžoval Voničku, když tato odchází do města na skromný nákup. Těpicovy vulgární návrhy s odporem odmítá. Po jejich odchodu starý Bezgroš s posvátnou úctou odkrývá loutku Kašpárka – překvapení pro svoji dceru. Komediantova radost z díla nezná mezí. Vonička se vrací a s radostným překvapením loutku obejme. Tep jejího čistého srdce jakoby přecházel do těla loutky. Kašpárek oživne a Vonička mu připne kytičku jako symbol jeho života.

Vzápětí se objeví Těpic, který Voničku sledoval. Kašpárkovi kytičku vyrve a zbavuje jej jakékoliv známky života. Když vidí, co provedl, s hrůzou prchá. Vonička opět dává Kašpárkovi kytičku na místo, kde mají lidé srdce a ten k její radosti opět ožívá.

 

I. obraz

 (V zemi české. Na Fidlovačce)

Čtyři ševcovští učedníci (jsou symbolem zdravého lidského myšlení. Těpic je jejich opakem. Proto se s nimi setkáváme i v zemi Soldátské a Cimprlinské) šijí boty, což se neobejde bez mnohé rozpustilosti. Jejich práci řídí líný tovaryš Těpic (známý z prologu jako městský flink).

Přichází tajemný pán v černém plášti a dává si čistit boty. Je to Cumodivý – Muž velkého světa. Ševcovští učedníci jsou za svoji horlivou práci odměněni penízem, o který se mezi sebou i s tovaryšem poperou.

Poté vbíhají na roztančenou Fidlovačku. S nadšeným vířením ostře kontrastuje černá nehybná postava Cumodivého pozorujícího zatím produkci Silodroma, pouťového „siláka“, který se svým zápasem s medvědem nejvíc baví právě čtyři ševcovské učedníky. Je však zapomenut, když se objeví Bezgrošův „soubor“, aby již po sté předvedl umělecky ztvárněné Kašpárkovo zrození. Je to nejoblíbenější atrakce na Fidlovačce. Cumodivý, Muž velkého světa, vidí v Kašpárkově oblíbenosti dobrý obchod pro sebe. Okamžitě nabízí Kašpárkovi velký pytlík peněz a kupuje si ho pro „velký“ svět. Musel se ale nejdřív potají postarat o to, aby Těpic uzavřel Voničku, která jediná se nedala zlákat leskem zlata a zoufale přemlouvala Kašpárka, aby je nezrazoval.

Kašpárek rozhazuje lidem peníze a celá Fidlovačka v nevázaném, opilém veselí netuší, že je od nich Kašpárek unášen. Zoufalá Vonička prosí otce, aby ji pustil do světa hledat Kašpárka.

 

II. obraz

(V zemi Soldátské, zemi hrubého vojenského drilu)

Šikovatel Těpic trénuje čtyři špatné vojáky na přehlídkovém prostranství připraveném k slavnostní přehlídce na počest odjezdu maršálka Dělkuleho na zásnuby do země Cimprlínské. Dav je cvičen přísným Těpicem v oslavném podupávání k uvítání Jeho Veličenstva, které přiřinčí s hrozným rámusem, aby přehlédl svoji pětičlennou armádu. Následuje bombastický projev maršálkův, přerušovaný stále nadšenějším organizovaným dupotem.

Na prostranství vystoupí Cumodivý s Kašpárkem a nabízí jeho rolničkový tanec, kterým daleko doma uměl roztančit a rozveselit kdekoho. Zde však nemá úspěch. Nástupem Mužů je zahájen nejoblíbenější tzv. fackovací tanec. Do něho přivádí Cumodivý Kašpárka již změněného, přizpůsobeného hrubému soldátskému vkusu. Je pohazován a fackován. Sám maršálek si chce udeřit. Uchopí nešťastného Kašpárka v místě, kde má připevněnu kytičku, kus mu jí urve a Kašpárek klesá na kolena. Neviditelná zeď mu brání, aby poslechl hlasu domova, který jej varuje. Nic neslyší – ztratil půlku srdce. Cumodivý s Kašpárkem jsou koupeni a průvod odchází.

Přibíhá Vonička, hledající Kašpárka. Při objevení kytičky poznává, že jde správnou cestou, ale zároveň je poděšena úzkostí o Kašpárkův život.

 

III. obraz

(V zemi Cimprlínské, zemi dekadence a přehnaného bontonu.)

Čtyři malíři, opět nápadně podobní našim švíckům, malují pod vedením svého mistra obrazy princezny Cimprlíny a maršála Dělkuleho. – Přichází dvůr princezny a všichni s napětím očekávají příchod slavného maršálka. Přejemnělý cimprlínský národ je zoufalý nad hrubostí soldátů. Všichni zasedají za zásnubní tabuli a ministři pro pobavení hostů uvádějí program. Vystupuje zde – tenor, provazolezkyně, cvičené opice, ale také Kašpárek. Citlivým Cimprlínům se nelíbí, proto jej musí Cumodivý opět přizpůsobit vkusu této země. Ale i tak je Kašpárek podceňován. Ke vší smůle zalíbí se mu princezna Cimprlína, chce jí vyznat lásku, ale dožívá se krutého zklamání. Vyznal vlastně lásku převlečenému malíři. Cumodivý je rozzloben neúspěchy Kašpárkovými a ostudou, kterou provedl. Marně ho Kašpárek prosí o propuštění domů. V nastávající bitce ztrácí Kašpárek druhou polovinu kytičky a padá mrtev k zemi. Přibíhá Vonička, oživuje Kašpárka, odpouští mu a oba se šťastni vracejí domů.

 

Epilog

Na naší známé pouti jako před lety snaží se Silodrom přilákat diváky. Valně se mu to nedaří. Ale blíží se daleko větší pohroma. Naši švíckové přibíhají a radostně oznamují, že se domů vrací dávno pohřešovaný Kašpárek. Po radostném přivítání s tátou Bezgrošem, chystají se zase všichni tři uspořádat představení. Kašpárek předvádí, co se v cizině naučil. Některým „Čecho-soldátům“ a „Čecho-cimprlínům“ se to nelíbí a odcházejí pryč. Kašpárek pokračuje a svým rolničkovým tancem rozjásá celou Fidlovačku. Cumodivý přivádí policii, aby zakázala tuto produkci; chce opět svého Kašpárka. Ale lidé pochopili cenu svého Kašpárka a už nikdy ho nevydají. Utvoří hradbu ze svých těl a chrání, co je jejich. Marně Cumodivý bude nabízet svoje peníze, zda se dá ještě někdo koupit.              

 

Z tisku:

Komediantská pohádka – balet dvou mladých autorů byl na tom po svém prvním provedení v Plzni minulého roku dosti špatně. Ne zcela vydařené představení dalo vyniknout hlasům pochybujících o možnosti ho úspěšně inscenovat. Dlouho odkládaná Olomouc premiéra dokázala však nakonec dílo plně rehabilitovat a přesvědčila o jeho scénické životnosti.

Zásluha za úspěch olomoucké inscenace náleží především jejímu režiséru a choreografovi. Bohaté životní zkušenosti a dlouholetá praxe mu pomohly bezpečně se orientovat v nepříliš jednoduchém půdorysu díla a vystavět na něm představení jasné a ucelené, živé a radostné. (…) V jednoduchém vypointovaném příběhu o Kašpárkovi, který putuje světem a zmoudří, se režie především zaměřila na srozumitelné vyjádření dějové linky. V plzeňském nastudování se jádro baletu ztratilo v záplavě detailů, zde vystoupilo plasticky do popředí a dalo celému dílu pevnou páteř.

„Choreograficky vystačil Macharovský s tradičním pohybovým materiálem klasického tance. (…) Výprava Oldřicha Šimáčka je funkční, což budiž řečeno k její chvále; jinak nás neuspokojí, hlavně pro svou nepříjemně tvrdou barevnost. Kostýmy hostujícího Jana Kropáčka patří ke kladům představení, stejně jako výkon orchestru, vedeného Adolfem Vozkou.“

„Až na technicky sice dobrou, ve výrazu však přespříliš tragickou a bolestínskou Voničku T. Hernychové mohli jsme být s interprety prvního obsazení – J. Bíbrlíkem v roli Kašpárka, F. Voldánem jako Těpicem a R. Macharovským v působivé, promyšlené masce Cumodivého – vcelku spokojeni.“

„Komediantskou pohádkou ukončil Rudolf Macharovský svou mnohaletou a záslužnou práci u divadla, odkud odchází na zasloužený odpočinek.“

„Z velké řady vystupujících uveďme alespoň hlavní postavy: T. Hernychovou ve výrazově i stylově dobře podané Voničce, F. Voldána v pohybově promyšleném Těpici, J. Bíbrlíka v hlavní roli Kašpárka, zdolávající obtížnou postavu ve výrazu i tanci s vyváženými kontrasty. Premiérové představení mělo velký úspěch a přítomní autoři i režisér baletu byli stále vyvoláváni.“

 

 

Labutí jezero 7. 11. 1959

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

Odetta – Odilie – Taťána Hernychová, Jaroslava Pelcová

Královna – Zdena Valášková

Princ, její syn – Zdeněk Weidenthaler

Beno, princův přítel – Jiří Bíbrlík

Rudovous – Jaroslav Kriesl

Dvě dívky – Jaroslava Pelcová, Taťána Hernychová, Jarmila Záhořáková

Ceremoniář – Jiří Šrajer

Starý sluha – Josef Würzler j.h.

Přátelé prince – Emil Smetana, Josef Kellich, Jaroslav Gaisbecher, Jiří Čada, Josef Vítek, Eva Zatloukalová, Milada Šrajerová, Zdena Miková, Eva Smetanová, Hana Slouková, Milada Moorová, Božena Becková, Jiřina Šafránková, Lída Táborská, Naďa Pletichová

Nevěsty – Eva Zatloukalová, Božena Becková, Milada Šrajerová, Jiřina Šafránková, Zdena Miková, Lída Táborská

Pas de quatre – Božena Becková, Hana Slouková, Taťána Hernychová, Jiřina Medková

Pomocníci Rudovouse – Emil Smetana, Josef Kellich, Jaroslav Gaisbecher, Jiří Čada, Josef Vítek

Obsah:

I. dějství

V zámeckém parku se oslavují princovy narozeniny. Rozjařená společnost se baví a tančí. Jenom princ je zamyšlen. Ceremoniář ohlašuje příchod královny, která jde za synem, aby mu blahopřála k narozeninám. Přináší mu dar, krásnou loveckou zbraň. Naznačuje princi, že je již na čase, aby si vyhledal nevěstu. Proto připravila na zítřek ples a tam si má princ z pozvaných krasavic zvolit svoji budoucí choť. Po odchodu královny se přátelé snaží prince rozptýlit a rozveselit. Starý sluha rozjařeně vypravuje o své největší lásce, o skleničce vína. Již se stmívá. Po posledním přípitku se společnost loučí. Princ a jeho přítel Beno v zahradě osaměli. Nad jejich hlavami přeletí hejno labutí a oba přátelé, kteří zatoužili po lovu, odbíhají za nimi.

II. dějství

Princ a Beno sledovali labutě až ke břehu temného jezera. Právě, když princ zamíří na tu nejkrásnější, promění se labuť v překrásnou dívku a ta vypráví užaslému princi o svém osudu. Ji, princeznu Odettu, a její družky zaklel čaroděj Rudovous v labutě. Jen v noci se mohou proměnit v lidské bytosti, a z moci čaroděje je vysvobodí jenom muž, který dosud nemiloval žádnou dívku. Musí políbit Odettu a dodržet přísahu lásky a věrnosti. Jestliže však přísahu poruší, Odetta zahyne, a její družky zůstanou navěky labutěmi. Princ své rozhodnutí vysvobodit Odettu i dívky stvrzuje přísahou. Princovo vyznání vyslechl čaroděj a chystá se zmařit jeho záměry. Přiblížilo se ráno a princ se musí rozloučit. Dívky se opět mění v labutě.

III. dějství

Na zámku se vše připravuje k plesu. Přicházejí hosté se svými dcerami – nevěstami. Po tanci nevěst ptá se královna svého syna, která z dívek se mu nejvíce líbila. Ale princ přísahal Odettě a chce svůj slib dodržet. Neodpovídá. Královna nechápe jeho nerozhodnost a je pobouřena. Tu se ozvou fanfáry, ohlašující nečekané hosty. Přichází rytíř Rotbart se svou dcerou Odilií. Rytíř je přestrojený čaroděj Rudovous a jeho dcera se k nerozeznání podobá Odettě. Princ je přesvědčen, že je to Odetta a přede všemi ji zvolí za svou choť. Vtom se princi zjevuje zoufalá zrazená Odetta. Nešťastný princ si uvědomuje, co učinil a odbíhá ze zámku k jezeru.

IV. dějství

Na břehu jezera hledají dívky – labutě svoji družku Odettu. Tuší zlý osud. Odetta svěřuje dívkám své hoře. Vtom se zvedá bouře, kterou rozpoutal Rudovous. Čaroděj s prokletím hubí Odettu. K jezeru přibíhá princ. Odetta mu klesá do náruče a on jí prosí za odpuštění. V zoufalství se princ vrhá na čaroděje. Čaroděj v boji podléhá. Ale Odetta zaplatila princovu lehkověrnost životem. Princ umírá vlastní rukou a klesá po boku milované Odetty.

Recenze:

 „Vypuštěním vžitých již „tanců národů“ ztratilo však třetí dějství hodně na působivosti a baletnímu souboru byla vzata příležitost k uplatnění většího počtu schopných jednotlivců v sólových vložkách.“[1]

„Výsledek Škodovy spolupráce se souborem charakterizovali bychom jako seriózní dílo, v němž nenajdeme objevných hodnot, na druhé straně ani výraznějších slabin.“

Premiéra byla navíc vážně ohrožena zraněním představitele prince, za něhož byla zjednána náhrada, dotyčný (Jan Choura) však premiéře příliš neprospěl, úspěch tedy nebyl nijak pronikavý. Role Prince „svěřená hostujícímu Janu Chourovi vyžádala by si plastičtějšího výrazu.“[2] Jiří Bíbrlík na sebe upozornil technickou vyspělostí v roli princova přítele a z dalších jmenujme pozoruhodný taneční i herecký výkon Taťány Hernychové jako Odetty –Odilie, která alternovala s Jaroslavou Pelcovou.

Dirigent Adolf Vozka dílo s orchestrem pečlivě nastudoval, nicméně „nedokázal výraznějším a osobitějším podáním partitury prosadit hudbu baletu jako dominující složku inscenace.“